🌛 VEČERNÍČEK OD KOLEJÍ 🛌

JAK LOKOMOTIVY NAUČILY TRUBKU POVELKU HOUKAT

    S přednostovými pohádkami den U Kolejí příjemně ubíhal. Nicméně – každá pohádka jednou skončí. 
    Sluníčko se přesunulo k západu a nastal čas se rozloučit. 
   "Dobře mi tu s vámi bylo", řekl Borůvce i Danielovi. Podíval se na hodinky, mrkl na tabuli s odjezdy vlaků, která visela v Borůvčině vagónu a dodal: "Za chvilku mi to jede. Nu, mějte se tu krásně."
    Povzdechl, pokrčil rameny, zasalutoval a vydal se směrem k silnici. Na přejezdu se rozezněl zvonek výstražníku. Přednosta zůstal stát a otočil se směrem k Borůvce. Ta se tvářila nešťastně. Bude se jí po tom pohádkovém vypravěči moc stýskat.
   Kolem muzea prosvištěla lokomotiva Bardotka, zahoukala na pozdrav a se zasyčením zastavila na zastávce. Přednosta nic. Ani se nepohnul.
   Z Bardotky vykoukl strojvedoucí a tázavě se podíval směrem k muzeu. Přednosta mrkl na Borůvku, otočil se a s úsměvem strojvedoucímu zasalutoval. Ten pochopil. Přiložil špičky prstů ke strojvůdcovské čepici, usmál se a zmizel v kabině lokomotivy. Bardotka se rozjela. 
   Daniel zůstal stát s otevřenou pusou. Borůvka pusu otevřít nedokázala, byť se snažila sebevíc. Tak alespoň pootevřela dvířka kabinky. To už šlo lépe. 
   Zkrátka tam oba stáli jako opaření a dívali se střídavě na vracejícího se přednostu a střídavě na vzdalující se Bardotku. 
   První se vzpamatoval Daniel. Zavřel mašince dvířka, aby jí tím překvapením ještě nevypadla a obrátil se na přednostu: "Copak se stalo? Něco jste snad zapomněl?"
  "Popravdě, nějak se mi odsud nechce", pokrčil přednosta rameny a podrbal se za uchem, až se mu červená čapka svezla do čela. Oběma rukama si ji narovnal, mrkl na Borůvku a obrátil se na jejího pána: "Nešlo by – víte, nemám kam spěchat – zkrátka nešlo by třeba, že bych se u vás nějaký čas zdržel?" 
   Borůvčin pán se zamyslel, založil si ruce na prsou a znovu pohlédl na přednostu. 
  "Proč ne?" zasmál se, "alespoň tu budeme mít veselo. V domě je místa dost."
   "Kdepak v domě", zavrtěl hlavou přednosta a ukázal hlavou na služební vagónek, "tady je to pro mě tak akorát. Staré časy jsou zkrátka staré časy", dodal a zmizel ve vagónu. Daniel pohlédl na stále ještě překvapenou lokomotivu a rozesmál se: "Myslím, že si s ním ještě užijeme, co říkáš?"
  Nemýlil se. Za okamžik vykoukl nový podnájemník z otevřených dvířek. Držel v ruce starou trubku povelku, kterou kdysi používali vlakvedoucí.
  "Hele co jsem našel", zahalekal a vysoukal se z vagónu. 
  "Vidím. Trubku", odvětil suše Daniel, "jen ji nezapomeňte zase vrátit na místo". 
  "Nezapomenu, nezapomenu", horlivě přikyvoval přednosta, až mu málem sklouzla čepice, "víte, že umí vyprávět?"
  "Umí houkat", zamumlal pán, "nikdy jsem ji vyprávět neslyšel." 
  "Jóó?!" nedal se přednosta a upravoval si čapku , "tak schválně poslouchejte."
    Přiložil povelku k ústům a zhluboka do ní foukl. Ozvalo se hlasité zatroubení, takové, jaké vydávají parní lokomotivy. A trubka začala vyprávět přednostovým hlasem. 
   Je to už moc dávno, kdy po tratích jezdily parní lokomotivy. Každá z nich měla svého strojvedoucího, který ji řídil a také vlakvedoucího.  
  Vlakvedoucí na nádražích vždy kontroloval, zda jsou všichni cestující na svých místech a po očku sledoval pana výpravčího. Jakmile byl čas k odjezdu, mávl výpravčí zelenou výpravkou směrem k vlakvedoucímu. Ten zavřel dvířka vagónů, přiložil k ústům trubku povelku a hlasitě zatroubil. To byl pokyn strojvedoucímu k odjezdu. Tady vidíte, že bez trubky povelky by se žádná lokomotiva z nádraží rozjet nemohla, tak byla ta trumpetka důležitá. 
  Tohle věděl i vlakvedoucí František. Však si svojí povelky náležitě považoval. Vypadala skoro jako zlatá a jak uměla houkat – jako ty nejsilnější parní lokomotivy.  
  František ji nosil zavěšenou na řemínku, aby byla pěkně po ruce.
  Co se ale nestalo. 
  Jednoho dne vystoupil po vysokých schůdkách do kabiny parní lokomotivy Nohaté. Jak už je z jejího názvu patrné, Nohatá byla opravdu nohatá – měla vysoká kola, do její kabiny to byla o to delší cesta a František po ní stoupal za strojvedoucím Vendelínem. Měl pro něj chléb se škvarkami, který Venda zapomněl v depu. Taková lahůdka. To by byl Vendelín bez svačiny a hladový strojvůdce je mrzutý strojvůdce a to končí všechna legrace.   
  To všechno František věděl a spěchal po schůdkách i s voňavou lahůdkou. Jenomže – nějak se nahoře u kabinky zachytil řemínkem, na kterém visela trumpetka a jak se tak otočil, že sleze dolů, řemínek se přetrhl a trubka povelka spadla z té výšky rovnou na kamenitou zem. BÁC! To byla rána! Povelka se tak polekala, že úplně zapomněla, jak se houká. František ji zvedl ze země, trochu oprášil, mrkl na výpravčího, který zvedl výpravku k volné jízdě, zkontroloval vagóny, přiložil trumpetku k ústům a … nic. Povelka nevydala ani hlásku.
  "To je nadělení", chytil se František za hlavu a zamával porouchanou trubkou na strojvedoucího vykloněného z okýnka. Ten pochopil a rozjel lokomotivu, tentokrát zkrátka bez hlasitého povelu. Nějak to ten den dokroutili a navečer položil František trumpetku na nízký stolek v depu. Taková škoda. Nedá se nic dělat, bude muset požádat o vydání trumpetky nové. I šel smutně vypisovat žádost o novou povelku do kanceláře.
  Povelka osaměla. Nešťastně se rozhlížela po budově. Na kolejích stála řada lokomotiv, jedna mašinka vedle druhé. Nechtělo se jí se s nimi rozloučit. Kdyby si alespoň vzpomněla, jak se houká, to by jí zachránilo. 
  Nadechla se a hlasitě vydechla. 
  Ozvalo se: "Sssssss". 
 Kolem otevřených dveří depa se v trávě plazila zmije. Uslyšela povelku. Přisunula se ke stolku a zvedla typickou trojúhelníkovou hlavu: "Ccccco ssssyčččííššš? Ccccopak jssssi zzzzmije?" a rychle se odplazila ven mezi kameny.
  Trubka se zamyslela. Jak to jen bylo? 
  Nadechla se a zkusila to jinak: "Bzzzzzzz". Moucha, která seděla na rohu stolu a pozorovala povelčino snažení jen nechápavě zavrtěla černou hlavou a odletěla ven. 
   Přednosta po očku sledoval své posluchače. Dívali se na trubku v jeho ruce a ani nedutali. 
  "Samozřejmě, že se povelka nechtěla jen tak vzdát", pokračoval ve vyprávění, "znovu se nadechla a tentokrát spustila – vrrrrrr".  
   Černý psí hlídač, který do té doby ležel u pánových nohou, zvedl hlavu a vydal úplně stejný zvuk, jako přednosta. 
   Daniel se zasmál, poplácal psí slečnu po hřbetě a povzbuzoval přednostu: "A jak to s trubkou dopadlo? Vzpomněla si?"
  "Povelka hned slyšela, že se ani tentokrát netrefila", pokračoval přednosta, "ze všech sil se snažila rozpomenout. Inu, třeba to bylo takhle, zkusila to počtvrté – kykyrykýýýý!", zakokrhal přednosta z plných plic a vyvalil oči.
   Borůvka vyprskla a její pán odvrátil hlavu a snažil se ztlumit smích při pohledu na přednostův urputný výraz. 
   Ten se jen chytil za krk, trochu si odkašlal a vyprávěl dál. 

    Nešťastné trumpetce bylo do pláče. Ne a ne si vzpomenout. Co teď? Zítra ji jistojistě vyhodí. 
    Mašinky, které stály u depa, pozorovaly povelčino snažení. 
   "Ty zapomětlivá", řekla jedna z nich, "jsi přece povelka a dáváš povel nám, mašinkám, abychom mohly jet. Musíš mluvit naší řečí".
   Lokomotivy naráz spustily: "Hůůůůůůůůů". A ještě jednou: "Hůůůůůůůů".
   "Ano, už si vzpomínám!", vykřikla šťastně trumpetka, "To je ten správný zvuk!"
    Odkašlala si, zhluboka se nadechla a zatroubila: "Hůůůůůůů". 
    Povelčino troubení se neslo až do Františkovy kanceláře. Zastavilo vlakvedoucího přímo uprostřed psaní žádosti o novou trubku. 
   Vyskočil a pospíchal do depa. Nezdálo se mu to?  
   Popadl svou povelku a přiložil k ústům: "Hůůůůůůů".
   "Tys mi dala", usmál se ulehčeně, "raději na tebe budu dávat lepší pozor". 
   I povelka se usmála. Věděla, že kdyby opět zapomněla, mašinky jí ten správný zvuk jistě připomenou.
   Přednosta skončil své vyprávění. "Raději vrátím trubku zpátky na místo", řekla a opatrně se i s povelkou vracel do vagónu. 
   Borůvčin pán se otočil a odcházel do domku. "Dobrou noc!", zavolal směrem k Borůvce. 
  "Hůůůůů hůůůů", ozvalo se z vagónu.

To je tak, když si člověk koupí starý vagón 

Před dvěma roky jsem ho uviděl. Tenkrát jsem ještě netušil, co mě čeká.
Jo jo, kup si starý vagón. Ale - je to výzva a já výzvy přijímám 😉

EXPOZICE  U  KOLEJÍ  VÁM  PŘEJE  KRÁSNÉ  VELIKONOCE! 🐰

🌛 VEČERNÍČEK OD KOLEJÍ 🛌

POHÁDKA O ZAMRAČENÉ MAŠINCE

   Borůvčin pán Daniel provedl přednostu po celém muzeu. Od té doby, co se Borůvka ocitla U Kolejí, se toho hodně změnilo. Na zahradě vyrostla nová návěstidla a nádražní čekárna se zaplnila dalšími lampami a cedulemi. 
   Nejdéle se zdrželi v Borůvčině vagónku. Bylo tam tolik starých zajímavých věcí, které pocházely ještě z doby, kdy přednosta přednostoval ve svém nádražním království. Ale to už je dávno. Moc dávno. V jeho království nyní vládne jeho nástupce a on sám toho už na práci moc nemá. Zbyly mu jen vzpomínky a příběhy. Za ta léta se jich nastřádalo tolik, že by o nich mohl napsat minimálně deset knížek a stejně by se všechny nevešly. 
  Přednosta si vzdychl, poškrábal se na nose a usedl na starou židli u okýnka. 
  "Pěkně tu je", řekl uznale, "odtud staré časy nezmizely".  
  "Však jsou tady doma", pokýval hlavou Daniel. Přednostovi rozuměl. Staré časy byly zkrátka staré časy a měly své kouzlo. Pod návěstidly visívaly petrolejové lampy, průvodčí štípali kleštičkami tvrdé kartonové jízdenky, závoráři točili klikami závor a na nádražích bývaly veliké tabule, na něž se ručně zasazovala čísla, která dávala dohromady příjezdy a odjezdy vlaků. Na perónech postávali prodejci s podnosy a vykřikovali: "Pííívo, horké párkyyy!" a rovnou je podávali cestujícím do oken vagónů.
   Přednosta se usmál a dlaní si přetřel ústa. Pivo by si dal. 
   Borůvčin pán, jakoby četl jeho myšlenky, před něj postavil půlitr se zlatavým nápojem a bílou pěnou. Přednosta se zhluboka napil a utřel si hřbetem ruky knírek.    
   "Nesedneme si ven na sluníčko, když je tam dnes tak krásně?", zeptal se Daniel hosta. Ten pokýval hlavou a s půlitrem v ruce jej následoval před vagón. 
    Borůvka na ně již netrpělivě čekala. "Kde jste takovou dobu?", spustila naoko vyčítavě, "těšila jsem se, že třeba uslyším další pohádku".    
  "Ale no tak, Borůvko", huboval jí její pán – také jen naoko, "pan přednosta sem přece nepřijel proto, aby ti vyprávěl pohádky." Sám se však těšil, že si třeba nějaký další zajímavý příběh vyslechne. Vždyť přednosta uměl vyprávět - skoro jako pohádkový dědeček.
  "I jen ji nechte", zasmál se potěšeně host a znovu se zhluboka napil a odložil prázdnou sklenici na lavičku. Přešel k lokomotivě a šibalsky na ni mrkl: "O čem by ta pohádka měla být?"  
  "Třeba, třeba", přemýšlela Borůvka, až se jí od stříšky kouřilo, "třeba o Bardotce", vzpomněla si na mašinku, která k nim milého hosta přivezla.
   
  Přednosta se znovu posadil na lavičku: "Tak tedy o Bardotce". 

   Lokomotiva Bardotka je dieselová mašinka, zrovna jako ty Borůvko. Správně se jí říká lokomotiva řady 751, ale to přece není žádné pořádné jméno. A Bardotka jich dostala hned několik.
   Někde jí říkají Bardotka, protože její zkosené čelo připomíná poprsí slavné modelky Brigitte Bardotové. Jinde na ni volají Zamračená, protože to prý vypadá, jako když se mašinka mračí. Na Liberecku a v severních Čechách mašince říkají Mračoun, v Ostravě Hondy a třeba v jihozápadní části republiky jí říkají Barča nebo také Baruna. Jak vidíte, na jednu mašinku je to jmen ažaž. 
    K vám, U Kolejí, mě zrovna jedna Bardotka přivezla. Nezdála se, že by se mračila. Naopak. Celou cestu vesele odfukovala a na rozloučenou mi nezapomněla zahoukat.
   Znal jsem ale jednu Zamračenou, která si své jméno opravdu zasloužila. Byla také červeno-modrá, zrovna jako Bardotka, která projíždí Tochovicemi, ale byla stále s něčím nespokojená. 
  "To je pořád samá práce a žádná zábava", bručela si lokomotiva a mračila se. "Nikdo si se mnou nechce povídat, ani hrát", stěžovala si. Není divu. Když se někdo stále jen mračí, bručí a stěžuje si, nikdo ho nechce.
   Zamračená jezdila po kolejích a nic jí nebavilo. Záviděla zajícům, kteří si hráli v okolních lesích na honěnou. Ve skupince hopsali rozpustile kolem kolejí, pošťuchovali se a mašince se zdálo, že se jí snad i vysmívají. 
  Záviděla ptákům, kteří jí v hejnech létali nad hlavou a štěbetavě na sebe pokřikovali.  
  Záviděla vagónkům za sebou, protože právě do nich nasedaly rozradostněné děti, ukazovaly si vzájemně pohádkové knihy nebo hračky, které si sebou vzaly na cestu. Panenky, autíčka, medvídky, ba i vláčky. Všichni si zkrátka spolu povídali a hráli, jen s ní si nikdo nehrál, ani nepovídal. 
  Bardotka byla zamračená čím dál víc. Mračila se dokonce tak moc, že si od ní ostatní lokomotivy v depu raději odsedaly, aby se její špatnou náladou nenakazily.  "Taková by to byla hezká mašinka, kdyby se usmívala", špitaly si potají, "ale co naplat. Pořád se jen na každého mračí, stěžuje si a hezkého slova se od ní lokomotiva nedočká". 
  Bardotky se dotklo, že se jí ostatní mašinky straní a raději si špitají mezi sebou. 
  "Však já tu nemusím být", zasupěla uraženě, "ujedu a najdu si kamarády, to ještě uvidíte!"
  Jak si usmyslela, tak udělala. Rozjela se po kolejích z depa.  
  "Já jim ukážu", mračila se, "nepotřebuji je. Nechtějí se se mnou kamarádit, tak ať".  
  Jak se tak mračila, nedávala pozor na cestu. Minula jednu výhybku, druhou, třetí, až se ocitla u čtvrté, ke které vedla zarostlá kolej, po níž žádný vlak nejezdil.
   Zastavila se a upřeně se na kolej zadívala. 
  "Kampak asi vede?", blesklo jí hlavou. 
   Jak tam tak stála, hodiny na věži v nedalekém městečku právě odbíjely půlnoc. Když se úder zvonu ozval podvanácté, ve čtvrté výhybce to zarachotilo a sama se přehodila.  Zamračená Bardotka se dlouho nerozmýšlela. Rozjela se do neznáma po zarostlé koleji.
   Cesta vedla lesem, pak skalami a následoval dlouhý tunel. Vjela do něj. Všude kolem ní byla tma, jak už to v tunelu bývá. Ještěže jí její světla posvítila na cestu, jinak by se snad opravdu začala bát. Pomalu projížděla tmou. Tunel, jakoby neměl konce. Když už začala přemýšlet, že se snad raději vrátí, problesklo před ní světlo. Ulehčeně vydechla, malinko zrychlila a za chvilku byla z tunelu venku.
  Před ní stálo opuštěné nádraží. Bylo veliké, s několika kolejemi, na kterých stály prapodivné lokomotivy a s velkou nádražní budovou, na níž svítil veliký nápis – ZABABOV. 
   "Jééé, Zababov já znám z Večerníčků!", vypískla Borůvka a přerušila tak Přednostovo vyprávění. 
   "A kdepak jsi, Borůvko, viděla Večerníček?", otázal se Přednosta, "vždyť tu ani nemáš televizi?"
    "Daniel mi občas pouští pohádky na telefonu", vyhrkla překotně lokomotiva, "díváme se spolu".  
    Borůvčin pán si usilovně prohlížel špičky bot. "Zatracená mašinka", myslel si, "takhle mě prásknout. Jak já teď vypadám?!"  
    Přednosta se rozesmál a poplácal ho po ramenou: "I jen si nemyslete, já také rád koukám na Večerníčka. S pohádkami si i dospělý připadá jako malé dítě. A já?", poplácal se na prsou, "já se právě teď cítím tak na deset let. Možná na osm", dodal rozpustile.
    "Snad abyste raději pokračoval ve vyprávění", zamumlal Borůvčin pán, konečně zvedl oči od svých bot, podíval se na nedočkavou mašinku a zasmál se: "Borůvka se už samou netrpělivostí třese, až se jí klepe cedulka s číslem. I já sám jsem zvědavý, jak to s tou Bardotkou nakonec dopadne", přiznal a opřel se o stěnu vagónu.
   
   Přednosta se nedal dlouho pobízet. 

   Bardotka stála na nádraží v Zababově a rozhlížela se. Nikde nikdo.  
  "Kde je výpravčí? Kde jsou cestující? Je tady vůbec někdo?", pomyslela si. Jen na to pomyslela, dveře nádražní budovy se otevřely a k mašince přistoupil pán v černém obleku, s černými vousy a brýlemi na nose. Byl to sám kouzelník Zababa. 
  "Copak tě přivádí na mé nádraží, mašinko?!" zaburácel hrozivě. "Tady nemáš co pohledávat!" 
   Zamračená Bardotka strachy oněměla. Kouzelníkovi Zababovi se blýskalo v očích a mračil se na ní. Rozplakala se.  
    Zababa se zatvářil o něco přívětivěji: "Jen neplač, nemusíš se mě bát. Raději mi pověz, co tě trápí. Proč se tak mračíš?"
    A mašinka se rozpovídala. Že jí nikdo nemá rád, nikdo si s ní nehraje, nepovídá. Mluvila a mluvila. 
    Kouzelník pokýval hlavou: "Víš, když se budeš stále jen mračit, nikdo tě mít rád nebude."  Potom se zamyslel. Chvíli mašinku obcházel a něco si mumlal pod černými vousy.
    "Že si s tebou nikdo nechce hrát, říkáš? A zdalipak máš ráda děti?"  
    "Mám!", vykřikla mašinka, "jenomže děti se jen svezou ve vagónech a žádné si se mnou hrát nemůže."
    Zababa znovu pokýval hlavou a usmál se: "Když je to tak jak říkáš, pomůžu ti" a začal si pod vousy mumlat zaklínadlo. Mumlal a mumlal. Zvedal ruce do výšky a pomalu je zase spouštěl dolů. A jak je spouštěl, začala se mašinka zmenšovat. Už byla velká jen jako automobil, pak jako kopací míč a za chvilku zde stála krásná malá lokomotiva.
    "Vidíš?", řekl Zababa, "teď je z tebe modelová mašinka. Takové mají děti nejraději. A teď se dobře drž!" zvolal a roztočil se dokola. Zvedl se vítr. Bardotka pevně zavřela oči.
   Když je zase otevřela, nádraží Zababov bylo pryč a kouzelník také. Stála na krásném modelovém kolejišti, přímo u modelového nádraží. Maličcí cestující už na ni čekali. 
   "Jé, maminko, podívej! Na kolejišti mi přibyla Bardotka!", ozval se nad ní dětský hlásek. Patřil malému chlapci, který se radostně usmíval. "Ta je krásná. To je ta nejhezčí mašinka, kterou jsem kdy viděl" nadšeně volal klučina.
    Bardotka zjistila, že se usmívá. A usmívala se čím dál víc. Zababa i mašinky z depa měly pravdu. Kdo se usmívá, je hned hezčí. 
   Mrkla na miniaturního průvodčího, který měl připravenou plácačku k odjezdu. Malí cestující nastoupili a Bardotka zahoukala k odjezdu.
   Projížděla tunely i lesíky, míjela malinká města s obchody, školami a kostelíky, pozorovala protékající říčky a usmívala se na kolemstojící lidičky, zvířátka i auta.       Nebyla na kolejišti sama. Měla tu spoustu kamarádek lokomotiv, které ji radostně zdravily. Parních, dieselových i elektrických.
    Některé jezdily po sousedních kolejích, jiné stály v malinkatých depech. A všechny byly šťastné. Jakby také ne. Vždyť si s nimi stále někdo hrál. 
  Přednosta se odmlčel.
  "To byla ale hezká pohádka", vzdychla Borůvka, "ocitnout se tak na modelovém kolejišti, jako Bardotka", zasnila se.
   Borůvčin pán vytáhl z kapsy telefon, chvíli v něm listoval a poté jej zvedl mašince k očím. Na obrazovce se objevila malinkatá Borůvka, uhánějící po boku malinké Bardotky, na miniaturním kolejišti. 
   "Vidíš?", řekl tajemně, "jsi tam také". 
   "To jsou mi ale kouzla", usmála se lokomotiva šťastně, "děkuji, kouzelníku Zababo". 

VELIKONOČNÍ VLAK 2026 🚂🐰

   Spolek Rakovnicko-Protivínské dráhy uspořádal v sobotu 28. března 2026 jízdu Velikonočním vlakem z Příbrami do Rožmitálu pod Třemšínem . Tentokrát jím byl motorový vůz řady M 240 (Singrovka). 
   Na zpáteční cestě si mohli účastníci akce opět prohlédnout železniční expozici U Kolejí.
  Počasí nám přálo a návštěvníci byli skvělí.
  Děkujeme pořadatelům i účastníkům Velikonočního vlaku a těšíme se zase na příště 😉

DO ŽELEZNIČNÍ EXPOZCE U KOLEJÍ DORAZIL  VELIKONOČNÍ ZAJÍČEK 🐰

   Co by to bylo za začátek jara bez velikonočního zajíčka? Jeden takový se usadil U Kolejí a rozhodl se zde počkat na příjezd Velikonočního vlaku 🚂
   Tam, kde je velikonoční zajíček, tam se objeví i děti ♥️
   Malé šikulky přiložily ruku k dílu a pustily se do výzdoby.
   Samozřejmě nechyběl ani Přednosta stanice - bez něj by to nebylo ono 😉
   Tak v sobotu 28. března 2026 v 15.10hod.
   Velikonoční zajíček už čeká 🐰 

🌛 VEČERNÍČEK OD KOLEJÍ 🛌

Přednosta stanice vypráví pohádku o Číňanovi

   Bylo krásné ráno. Sluníčko zašimralo spící Borůvku na nosíku. Jednou, podruhé, potřetí, až kýchla a otevřela oči. První, co spatřila, byla černohnědá psí slečna, která hlídala celé muzeum. Mašinčino kýchnutí ji vytrhlo ze spánku.  
  Sotva se stačila trošku rozkoukat, ozvalo se cinkání výstražníků u nedalekého přejezdu. Borůvka se na psího hlídače usmála: „Co myslíš? Kterápak lokomotiva asi teď pojede?“   
   Zdálky bylo slyšet klapání a odfukování, zpoza keřů se vynořila Bardotka a se zasyčením zastavila na nedaleké zastávce.   Dveře mašinky se otevřely a na perón vystoupilo několik cestujících. Mezi nimi i pán v železničářské uniformě, s červenou čepicí na hlavě. Protáhl se, zasalutoval odjíždějící Bardotce a svižným krokem vyrazil směrem k silnici. 
   "Kampak má asi namířeno?", pomyslela si Borůvka. Jaké bylo její překvapení, když neznámý cestující zastavil přímo u jejich vrátek, poškrábal si ukazováčkem hustý knír pod nosem, posunul červenou čepici více do čela a zazvonil na zvonek. 
   Borůvka napětím ani nedýchala. Kdyby měla kolečka, hned by se k vrátkům rozjela. Její pán Daniel sice také neměl kolečka, ale zato měl rychlé nohy a pospíchal otevřít. "Ale, to je mi vzácná návštěva!", zahalekal od vrátek, "jen račte dál".  
  Za malou chvilku už kráčel k mašince i s "panem neznámým". Borůvka si muže prohlížela. Líbil se jí. Vypadal rozpustile, měl bystré oči a široce se usmíval. Vtom se zarazila. Připadalo jí, že už ho někde viděla. 
  "Pane přednosto, tak tohle je naše Borůvka", představil Daniel mašinku, jak se sluší a patří. Borůvce by málem spadla brada, kdyby ji neměla pořádně přichycenou. No jistě – přednosta stanice!
   Málem bych zapomněl děti. Víte vy, kdo je to přednosta? To je takový důležitý pán na dráze, kterého musí všichni poslouchat. Výpravčí, výhybkáři, signalisté, závoráři – no zkrátka takový vládce celého nádražního království. 
  Přednosta si se zájmem prohlížel Borůvku. Mašinka se mu líbila. Cvrnkl jí prstem do nosíku, vylezl po schůdcích do kabinky a usadil se v sedačce. Sevřel v rukou Borůvčin volant a se spokojeným výdechem se opřel o opěrku. Vypadal spokojeně. 
 Jak se tak v kabince rozhlížel, zaujal ho vysoký kovový válec, který viděl otevřenými dvířky. Zamrkal jednou, podruhé, protřel si oči, jestli ho zrak nešálí a vyskočil z kabinky, ani se nezdržoval schůdkami. 
  "Ať do mě závory uhodí, jestli to není Číňan!", zvolal nadšeně a spěchal k válci, který vypadal – no skoro jako nějaká udírna se stříškou, kladívkem a dvířky.  
   Závory nikde poblíž nebyly, a i kdyby byly, přednostu by neuhodily. Měl pravdu. Byl to skutečně Číňan.
   "Vzácného pomocníka tady máte", řekl uznale a poklepal na Číňana.
    Borůvčin pán se potěšeně usmál, otevřel kovová dvířka, zalovil rukou ve válci, uvnitř to zarachotilo a "bim!" - Číňanovo kladívko zvučně uhodilo do stříšky.
  Ten jasný zvuk se nesl po okolí, až se psí slečna, která se již opět uvelebila před Borůvkou, rozštěkala a rozběhla se k Číňanovi.
   Přednosta se zasmál a pohladil pejska po černé hlavě: "Neboj, na tebe bych nezapomněl. Však ty jsi také šikulka." Číňan se opět rozezněl a pejsek mu svým štěkáním odpovídal.“
 „Je vidět, že se s vaším Číňanem skamarádila“, pohladil opět přednosta pejska, „stejně jako Punťa“.
  "Punťa? Jaký Punťa?", nechápal Daniel.
  I Borůvka zvědavě nastražila zrcátka, aby jí nic neuniklo.
  "Inu, to vám musím vyprávět", odvětil přednosta a opřel se o Číňana. 

  V době prvních počátků našich železnic nebyly ještě telefony, vysílačky ani telegrafy. Podél kolejí stávaly strážní domky, kterým se říkalo vechtry.
  U bývalého vechtru nyní žiješ i ty, Borůvko. Domeček už sice vypadá jinak, je novější, větší a modernější, ale kdysi na jeho místě stával strážní domek. 
  A kdo zde žil? Člověk, kterému se říkalo strážník tratě. Strážníci kontrolovali koleje a starali se o bezpečnou jízdu vlaků. 
  Dorozumívali se mezi sousedními strážními domky nejprve pomocí barevných praporků, které vytahovali na stožár jako vlajku a později pomocí dvou velikých košů, které vypadaly jako dva obří míče. Podle toho, jak vysoko míče vytáhli, poznal sousední strážník, co je potřeba udělat a stejný vzkaz předal na svém stožáru dalšímu.   
 Když byl koš úplně nahoře, znamenalo to pro mašinky volnou cestu, když byl vytažený jen do půlky, musela lokomotiva zpomalit a když visel jen nízko, musel každý vlak zastavit. 
  V noci se pod koše zavěšovala lucerna s červeným světlem, aby byly vidět. Když však byla mlha, neviděli strážníci nic a museli běhat jeden ke druhému a vzkazy si předávat. A to se něco naběhali. 
  Až se jednou u strážních domků objevil právě Číňan. Jeho údery kladívkem do zvonkové čepice bylo dobře slyšet a brzy se strážníci mezi sebou začali dorozumívat počtem úderů zvonku. 
  Když bylo potřeba zastavit vlak, zacinkal Číňan: "bim-bim-bim , bim-bim … zas-tav-te, vla-ky." Když bylo potřeba vyslat železniční stroj na pomoc, ozvalo se pět úderů po sobě: "bim-bim-bim-bim-bim … hned-poš-le-te-stroj". Nikomu už nevadila mlha, ani tma. Zvon Číňana se rozléhal široko daleko.
 V jednom strážním domku bydlel starý pan Labuda. Měl rád mašinky a vždy, když nějaká projížděla kolem, běžel ji pozdravit. U domku měl svojí zahrádku s růžemi, vedle domku králíkárnu s ušatými králíky a na dvorku psa Punťu.
  Punťa byl chytrý pejsek. Věděl, jak to na železnici chodí a nikdy neběhal po kolejích. Kdepak, koleje byly jen pro jeho kamarádky mašinky. Však ony mu také nejezdily po dvorku. Když se u jejich domku objevil Číňan, Punťa ho nejprve zvědavě očichal a přemýšlel, k čemu ta vysoká kovová věc asi slouží. Na boudu to nevypadá, dvířka měl ten Číňan moc vysoko.
 "Možná, že je to patník", pomyslel si pejsek a rozhodl se ho vyzkoušet. Zvedl nožičku, že si tu divnou věc označí, když vtom Číňan zaburácel mohutným úderem zvonku: "BIM!" To se ale Punťa polekal. Ta kovová věc se mu vůbec nelíbila. Zavrčel a pak se na Číňana zlostně rozštěkal.
 Punťův pán se zasmál: "Nerozčiluj se Punťo. To je náš nový pomocník. Však se spolu brzy skamarádíte."
 Pejskovi se ale Číňan nelíbil. "Takový protivný stroj", pomyslel si. "Nebudu s ním kamarádit! Ne a ne! Vrrrr, haf!" 
  Číňanovi se zase nelíbil Punťa. Ten rošťák mu vždycky štěkal, do jeho zvonění. Kolikrát zacinkal Číňan, tolikrát zaštěkal Punťa.
  "Jedeš odsud ty zlostná chlupatá koule?! Přestaň štěkat nebo to celé popletu!", bručel si pod vousy. Nejradši by na toho štěkala zadupal, ale měl jen jednu silnou nohu a to se dupat nedá, ještě by upadl. Tak na něj alespoň zahrozil kladívkem: "Jedeš pryč?!" Ale kdepak Punťa. Štěkal Číňanovi dál přímo pod nosem: "haf haf haf". 
  Jednou v noci přišla veliká bouřka. Pršelo, blýskalo se a foukal silný vítr. Starý Labuda spal jako zabitý. Nebylo mu dnes celý den dobře a únava ho zmohla. Vítr se opřel do starého dubu, který stál nedaleko vechtru. Zafučel jednou, až se strom rozkolébal, zafučel podruhé, až dřevo zapraskalo a "fůůůů", zafoukal potřetí. Stoleté dřevo ten nápor nevydrželo a strom dopadl na koleje – PRÁÁÁSK! To byla rána!
   Vylekaný Punťa vyskočil ze své boudy. "Co to bylo za ránu?", rozhlížel se kolem sebe. Proběhl celý dvorek a vyběhl až ke kolejím.
   "To je ale nadělení!", poštěkával nad spadlým stromem, "jestli tudy pojede mašinka, tak do stromu jistě narazí. Haf haf!" Šťouchl do dřevěné překážky čumákem, ale ta se ani nehnula. 
   "Musím to rychle povědět svému pánovi", pomyslel si pejsek a už utíkal k domku.
   Štěkal a štěkal, ale jeho pán ho neslyšel. Spal a hromy a vítr přerušovaly Punťův zoufalý štěkot. 
  "Haf haf haf, co teď?", pomyslel si pejsek a rozhlížel se kolem. Jeho pohled padl na spícího Číňana.
   "Nedá se nic dělat, musím Číňana vzbudit sám. Jen on dokáže mašinku zastavit", řekl si Punťa a už pelášil k tomu protivnému stroji. 
   Předními tlapkami se opřel o Číňanovu velkou nohu, strčil do něj čumákem a začal štěkat: "haf-haf-haf, haf-haf … zas-tav-te, vla-ky". 
  Číňan se probudil a podíval na pejska. "Co mě budíš, rošťáku? Jedeš pryč?!" Ale Punťa spustil znovu: "haf-haf-haf, haf-haf." 
  "To je přece pokyn k zastavení vlaku!", došlo Číňanovi a zkoumavě pohlédl na pejska, jestli to není zase nějaká psí rošťárna. Kdepak, Punťa se tvářil prosebně a zoufale. Něco se muselo stát!  
  Číňan se na pejska povzbudivě usmál a předal jeho vzkaz sousednímu Číňanovi: "bim-bim-bim, bim-bim!"
   K nedalekému strážnímu domku právě přijížděla mašinka Všudybylka. Soused strážník zaslechl Číňanovo volání a lokomotivu včas zastavil: "Kdepak holka, dál nemůžeš."
   Zvonění probudilo i starého Labudu. "Co se to děje?!", vylekal se a honem vyběhl z domku. Hned si všiml stromu ležícího na kolejích a zdálky již přibíhal soused strážník.  Pustili se spolu do odklízení dubu.
   "Ufff," řekl ulehčeně Labuda sousedovi, "ještěže jsi mašinku nepustil dál. Mohlo se stát velké neštěstí."
   "To tvůj Číňan volal, abych Všudybylku zastavil", řekl mu soused strážník. 
   "Můj Číňan?", podivil se starý Labuda. "Jak mohl sám od sebe volat o pomoc?"
   Podíval se na Číňana, podíval se na Punťu a rázem mu bylo všechno jasné. Ti dva už se na sebe nemračili, ale tvářili se spokojeně a spiklenecky, jako dva nejlepší kamarádi. 
   Zanedlouho byl strom z kolejí pryč a Všudybylka mohla pokračovat v cestě. Když projížděla kolem strážního domku, u kterého stál pan Labuda, pejsek Punťa i hlasitý Číňan, vesele zahoukala. Starý Labuda lokomotivě zamával, pohladil pejska po chytré hlavičce a poplácal Číňana. "Mám to ale dobré pomocníky. Bez vás by to mohlo s mašinkou špatně dopadnout."
  Od té doby spolu Punťa i Číňan kamarádili. Jakmile bylo potřeba dát povel ostatním strážníkům, rozléhalo se po kraji Číňanovo zvonění, doprovázené pejskovým štěkotem. To byl ale koncert! Lidé v okolí se usmívali, okolní strážníci si libovali, že takto určitě žádný povel nepřeslechnou a projíždějící mašinky zdravily ty dva nerozlučné kamarády veselým houkáním.
   Přednosta dovyprávěl. Psí slečna ležela u jeho nohou a pozorně poslouchala. Příběh o Punťovi se jí líbil.  
   Přednosta se zvedl a přešel k Číňanovi. Sáhl do otevřených dvířek.  "Bim", zazpíval Číňan. "Bim-bim, bim-bim-bim. Ko-nec, po-hád-ky".

Jak probíhala proměna starého vagónu U Kolejí

   Náš Večerníček je zčásti inspirován skutečností. A tak tomu bylo i u poslední pohádky o starém železničním vagónu.
   Věřte - nevěřte, opravdu jsem kdysi jeden takový vagón objevil a přivezl jsem ho do Tochovic. Vypadal - no strašně 🤨
   Už jen přeprava dala zabrat, ale podařilo se a vagón se usadil na místo za Trutnovským Brejlovcem.
   Kolik jsem si jen vyslechl posměšků, co jsem to přivezl za strašný šrot. 
   Upřímně - ono to teda ani uvnitř vagónu nevypadalo zrovna luxusně.
   Renovaci jsem už zde popisoval několikrát, tak to vezmu ve zkrácené verzi 😉
   Pořád nic moc, co?
   Tak pokračujeme 😉
   To už vypadá přeci jen lépe, co myslíte?
   Blížíme se k závěru - jak vypadá vagón U Kolejí v současné době? No - je to opravdu velký rozdíl. Pojďme se podívat 😊
   Tak jako ve Večerníčkově pohádce, i U Kolejí vagón splnil své poslání. Je to taková malá expozice v železniční expozici - ukrývá spoustu železničních exponátů, je v něm minigalerie obrazů Jiřího Boudy, příjemné posezení a také kopie předválečného výherního automatu Forbes.
   O čem bude další Večerníček? Nechte se překvapit. Do muzea U Kolejí zavítá za Borůvkou legendární návštěva - ale o tom zase až příště 😉👋

🌛 VEČERNÍČEK OD KOLEJÍ 🛌

Jak starý vagón splnil vánoční poslání 🎄

 Borůvce se v novém domově líbilo. Trůnila si na zahradě, zatímco její nový pán Daniel bydlel pár kroků od ní v útulném domku, který míval také svou historii. Kdysi se mu říkalo vechtr a bydlel v něm železniční strážník se svou rodinou.
 "Podívej, Borůvko", ukazoval Daniel mašince své cennosti, "tohle je stará trumpetka, kterou kdysi používali vlakvedoucí. Říká se jí povelka. A tady mám trpaslíka", ukazoval na malé trpasličí návěstidlo se dvěma světly, "je to prcek a pořád ne a ne vyrůst", smál se. 
  "Tyto velké lampy", pokračoval Borůvčin pán, "ty se zase věšely na vagóny, aby bylo v noci vidět, kde vlak končí. Když už mluvíme o vagóncích, myslím, že tobě by také nějaký slušel, co říkáš?"
  Mašince se ten nápad líbil. Jenže – kde vzít vagónek? Vagóny nerostou na stromě, jako hrušky a nedají se koupit v obchodě, jako třeba rohlíky, bonbony nebo čokoláda. Ale co by to bylo za pohádku, kdyby se nedočkala šťastného konce.
  Dočkala se i Borůvka. Jednoho dne u muzea zastavilo veliké auto a na svých zádech vezlo služební vagón. Jeřáb měl co dělat, aby tak těžký náklad uzvedl. Funěl, hekal, ale nakonec se mu podařilo postavit vagónek za lokomotivu. 
  Borůvčin pán jej obhlížel ze všech stran, vlezl dovnitř a spráskl ruce. "To jsem tomu dal", zabědoval a chytl se za hlavu. Uvnitř to vypadalo – no hrůza pomyslet. Nevzhledné zašlé stěny i podlaha, všude špína a smetí. Ani zvenku vagón moc krásy nepobral. Byl celý popraskaný, zelená barva se loupala, skrz okna téměř nebylo vidět a na střechu by se ani neodvážil vylézt. 
 "Co teď?", otočil se bezradně na Borůvku, "je zašlý až běda. Těžko s ním něco udělám. Asi ho pošlu zase zpět."
 "Víš, neměl bys soudit věci podle obalu", odvětila moudře mašinka, "třebaže ti vagónek připadá ošklivý, nikdy nevíš, co hezkého ukrývá. Možná má i nějaké poslání." 
 "Jaké poslání může takový vysloužilý vagón mít?" vzdychl Daniel.
 "Budu ti vyprávět jeden příběh", odvětila lokomotiva, "brzy porozumíš."

  Bylo to zrovínka o Vánocích. Daleko odsud, až na samém severním konci republiky, stála veliká budova pro mašinky a vagóny, které se říká depo. 
  K depu vedlo několik rozvětvujících se kolejí. Některé vagónky odpočívaly v budově, jiné postávaly venku a úplně v koutě mezi kopřivami a trním stál starý služební vůz. Kdysi býval důležitý a vozil dokonce pana nejvyššího přednostu, ale jak šel čas, zestárl. Nikdo si jej nevšímal a proč také. Dosloužil a nebyl již k ničemu. Barva byla oprýskaná, kola zrezavělá, jedno okénko rozbité a ve střeše díra, že by se do ní vešel přednosta s výpravčím a ještě by zbývalo místo pro vlakvedoucího. Vagón jen tiše stál v koutku a poslouchal, jak si ostatní povídají.
   Poštovní vůz se pyšnil, že jen on smí převážet ty nejcennější dokumenty a balíčky, které na světě existuji. "I ti nejdůležitější páni mě potřebují. Vědí, že vše dopravím rychle a včas. Co by si beze mne počali? Jsem zkrátka ten nejlepší vagón!"
   "Pche!", ohrnul nos nákladní vagón, "papíry a balíky, to je toho. To není nic těžkého. Ale já uvezu ty nejtěžší kameny a uhlí. Celou horu na mě mohou postavit a já se ani nezpotím, takovou mám sílu. Do kopce, z kopce, všechno zdolám. Nebojím se ničeho. Ať je bouřka, blesky nebo ať pro mě za mě padají z nebe trakaře velké jako lokomotiva, všechno zvládnu jedním otočením kola".
   "Fuj, uhlí a kameny", otřásl se navoněný osobní vůz, "jsi jen pořád špinavý a zaprášený. Nechci se na tebe ani podívat, fuj! Podívej se ale na mne. Uvnitř mám pohodlné sedačky a červené koberce. Vyřezávané stolky, zářivé lampy a záclonky. Zrovínka včera jsem převážel pana starostu i s radními a paničkami. To bys koukal, jak se jim u mě líbilo. Tsss, o tebe by ani pohledem nezavadily."
   
  Vozy brebentily a překřikovaly se, jen starý služební vagón mlčel. Mlčel, poslouchal a vzpomínal na staré časy.
  Blížil se večer. Z nebe začal padat sníh a nasazoval všemu kolem bílé čepice. Vagónky zmlkly. Choulily se a pozorovaly hebounké vločky. Do ticha se ozvalo syčení, burácení a pískání. Ze šera se vynořila parní lokomotiva. Na první pohled bylo vidět, že už má něco za sebou. Byla celá zrezavělá, plechy pomačkané, komín nakřivo. Div, že vůbec držela pohromadě.
  Lokomotiva dojela k vagónkům a s vrzáním a syčením zastavila. Pronikavým pohledem se rozhlédla kolem a skřípavým hlasem promluvila: "Mám důležité poslání. Který z vás mi pomůže, splnit jej?"
  "Nemohu", odpověděl poštovní vůz, "musím si přepočítat poštu a balíčky. To mi zabere spoustu času - vlastně celou noc." 
  "Nepojedu", pípl ustrašeně statný nákladní vagón , "nějak mě loupe v nápravě".
  "Zbláznila ses?", otřepal se osobní vůz, až se mu zachvěly záclonky v  okénkách, "podívej se na sebe, jak vypadáš.  Ještě bys mě tou svou ošklivostí nakazila. Fuj!"
  "Já ti pomohu a rád", ozvalo se z koutku depa. Všichni překvapeně pohlédli na starý služební vagón.
  "Ty?!", smáli se, "vždyť se sotva udržíš na kolejích. Budete opravdu pár k pohledání. Starý vagón a zrezavělá lokomotiva."
  Služební vůz si jejich posměšných urážek nevšímal. Trochu roztřeseně se vydal k mašince a kola mu vrzala. Není divu, vždyť už se netočila tolik let. Lokomotiva počkala, až se k ní připojí a se skřípáním a syčením vyrazily z depa.
  Za depem začala mašinka nabírat takovou rychlost, že jí vagónek jen taktak stačil. Nebe se zatáhlo a nastala sněhové vánice. Sníh bodal do očí, mráz štípal do tváří, vítr ohýbal stromy a narážel do vagónu - div že jej nepřevrátil.
 "Chceš to vzdát a vrátit se zpět?", zeptala se tichým hlasem černá lokomotiva svého společníka.
 "Ne", odvětil stejně tiše vysloužilý vagón, "slíbil jsem, že ti pomohu. Vždy jsem dorazil až k cíli a dorazím k němu i dnes."
  Lokomotiva jakoby dostala křídla. Vyrazila kupředu jako blesk. Když už si vagónek myslel, že se snad rozletí na kousíčky, ozvala se ohlušující rána. Nebe se rozestoupilo a k zemi se snesla oslnivá záře. 
  Vagón pevně zavřel oči a držel se z plných sil. Když oči znovu otevřel, překvapeně vydechl. Stará nehezká mašinka zmizela. Místo ní tam stála překrásná parní lokomotiva. Byla obrovská. Červená kola dokonale ladila s černou barvou trupu, krk jí zdobil mohutný límec, na čele zářila červená hvězda a komínek držela mašinka na hlavě vznešeně, jako nějakou královskou korunu. Starý vagón lokomotivu poznal. Byla to Šlechtična.
  "Vydržels", promluvila zvučným hlasem, "dostál jsi svému slibu a zasloužíš odměnu." Zasyčela a vůz zmizel v oblaku páry. Jakmile se hustá mlha rozestoupila, nikdo by vagónek nepoznal. Černá kola se leskla novotou, zelený nátěr neměl jedinou prasklinku, střecha byla neporušená.
  "Teď splníme svoje vánoční poslání", promluvila znovu lokomotiva. Dlouze zahvízdala a z nebe se sneslo tisíce světýlek. Služební vůz ani nedýchal. Strnule stál na místě a pozoroval zářivá světýlka, která se usazovala na něj i na Šlechtičnu. Když už bylo i to nejposlednější na svém místě, Šlechtična opět zapískala a rozjela se i s vagónem v závěsu. 
  Jeli zasněženými lesy i černými tunely, po mostech i údolím. Srnky překvapeně zvedaly hlavy, zajíci se zastavovali uprostřed skoku, veverky hopsaly na nejvyšší větve, aby měly lepší výhled. Takou krásu jaktěživ neviděly. Vánoční vlak dorazil k městu a zastavil na nádraží, nedaleko vyzdobeného náměstí, plného lidí. 
  Dav zašuměl úžasem. Šlechtična jemně zapískala a dveře vagónu se otevřely dokořán. Jako první se z překvapení vzpamatovaly děti. Jedno po druhém vstupovalo dovnitř a z vozu se ozývalo obdivné vzdychání, radostné výskání a šťastný smích. Dřevěný strop byl ozdoben zářivými světly, podlaha pokryta červeným huňatým kobercem a na konci vagónu stál stromek ozdobený třpytivými  vánočními ozdobami, kterým vévodila zlatá hvězda na jeho vrcholu, Všude kolem ležely dárky. Bylo jich tolik, že se na každého dostalo. Vánoční poslání bylo splněno. 
   Druhý den odvezla Šlechtična služební vůz zpět. Mezi zaměstnanci depa nastalo hotové pozdvižení. Všichni vagónek obdivovali, vychvalovali, modré z nebe by mu snesli. A ostatní vozy? Ty se styděly. Poznaly, že se nemají posmívat a soudit někoho jen podle toho, jak vypadá. Nu, myslím, že si z toho vzaly ponaučení.

   Borůvka skončila své vyprávění. Daniel tiše stál a díval se na starý vagón. Už mu nepřipadal ošklivý. Ba naopak. Začínal se mu zamlouvat. Dobře pochopil, co mu Borůvka svým vyprávěním chtěla říci.
  Za čas by vagónek sotva kdo poznal. Zářil čistotou a novým nátěrem, stěny pokrývaly obrázky lokomotiv, cedule a cedulky, okna zdobily závěsy a příjemnou atmosféru doplňovaly pohodlné sedačky se stolky. Uvnitř našly svůj domov všechny ty železniční lampy, výpravky, trubky i čepice, které Borůvčin pán nastřádal.
   Každá z těch historických věcí znala nějaký ten příběh. Borůvka byla spokojená. Měla teď pohádek - no, zkrátka plný vagón 😉 

Jak se lokomotiva Borůvka ocitla z kolejí U Kolejí - pohádka vs. realita 

   Večerníček nám přinesl pohádku, jak se lokomotiva Borůvka dostala do expozice U Kolejí. Jak to bylo doopravdy? No, vlastně skoro úplně stejně.
   Trutnovský Brejlovec 750 346-9 alias Borůvka ukončil svou aktivní službu v roce 2013 a putoval na železniční hřbitov v České Třebové.    
   Jedna z jeho kabin byla skutečně použita na Brejlovce 750 213-5, který utrpěl srážku se stromem. 
  Zbytek lokomotivy byl sešrotován, kromě druhé kabiny. Ta zatím ležela pohozená a čekala na svůj smutný osud.
  Chybělo málo a Borůvka by byla už jen obrazem ve vzpomínkách a na fotografiích. 
   Žádný smutný konec ji však nečekal. Jsem strašně neodbytný tvor. Tak dlouho jsem sháněl a škemral, až se mi podařilo její druhou kabinu odkoupit a s pomocí kamaráda Venci ji dopravit do Tochovic.    
   Samozřejmě byla v úplně holém stavu - bez cedulí, houkaček, budíků....
   Po dalším dlouhém shánění se mi ji podařilo dát do "téměř původního stavu" 😉
   A tak se dostala lokomotiva Borůvka z kolejí do U Kolejí 🚂. 
   Doposud se jednalo o jediný exemplář., ale ....
   Od konce roku 2021 můžete spatřit její věrnou kopii, kterou nechaly vyrobit Východočeské dráhy podle našeho Trutnovského Brejlovce. Borůvčin dvojník se jmenuje Jeník, má číslo 750 199-2 a určitě se s ním ještě setkáme v jedné z Večerníčkových pohádek 😉   
   Tak až někdy na své cestě potkáte Jeníka, nezapomeňte ho pozdravovat od Borůvky 👋🚂

🌛 VEČERNÍČEK OD KOLEJÍ 🛌

Jak se lokomotiva Borůvka ocitla z kolejí U Kolejí

   Lokomotiva Borůvka šťastně jezdila po kolejích mnoho let. 
  Jak už to však bývá, přišla doba, kdy jí začaly docházet síly. Zadýchávala se, sem tam ji něco zabolelo a její součástky už nefungovaly tak, jako dřív. Zub času je neúprosný. Nevyhýbá se nikomu, ani mašinkám.
  Nadešel den, kdy borůvkově modrá lokomotiva dosloužila.  Chvilku postávala v trutnovském depu, ale za čas ji odvezli na místo, kde končí vyřazené mašinky. Na železniční hřbitov do České Třebové.
  Bylo tu smutno. Kolem ní postávaly rozbité lokomotivy, některé byly již celé zrezavělé, a čekaly na sešrotování.
    Borůvce bylo do pláče.
   "To jsem dopadla", pomyslela si smutně. Vzpomínala na trutnovské depo a na své dlouhé cesty městečky, vesnicemi i krkonošskými lesy. Tady její pouť končila. 
    Lidé si samozřejmě všimli, že jejich oblíbená mašinka schází. Na nádraží přijížděly lokomotivy červené, zelené, některé hrály všemi možnými barvami. Jen borůvkově modrá mezi nimi nebyla.
  "Copak se stalo s Borůvkou?", ptali se v duchu.
  "Možná, že odcestovala na prázdniny k moři", mudrovaly děti, "uvidíte, že se na podzim zase vrátí."
   Čas plynul… 
   Jednoho dne se v České Třebové objevili dělníci. Z jejich řeči Borůvka pochopila, že se stalo neštěstí. Mladá a silná lokomotiva na své cestě narazila do stromu. Její šedozelená kabina byla poničená a dělníci přemýšleli, jak ji nahradit. 
   "Vezměte moji druhou kabinku", poradila jim Borůvka, "jezdit už nemohu, nepotřebuji jí. Alespoň bude užitečná."
    Dělníci lokomotivu poslechli a kabinu opatrně odmontovali. Borůvkově modrá barva z ní zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Mladá lokomotiva poděkovala a s radostným houkáním vyrazila na trať. 
   Borůvka opět osaměla, ale hřál ji dobrý pocit. Zasnila se. V kabince, kterou darovala rozbité lokomotivě, bude opět sedět strojvedoucí a vozit cestující. Do práce, do školy, na výlet. Zažije nové příběhy, nová dobrodružství.
   Nastalo září. Dětem začaly školní starosti. Čtení, psaní, počítání. Prázdniny zůstaly už jen ve vzpomínkách. Sluníčko hřálo, ale na koupání to již nebylo. 
   Borůvka mezitím postávala mezi lokomotivami, které smířeně čekaly, až na ně přijde řada a zmizí v nenávratnu.
   Na nebi zářily hvězdy a Borůvka je zkoušela spočítat: "Padesát jedna, padesát dva, padesát tři…". Kdepak, tolik hvězd by nespočítal nikdo. Ani ten nejbystřejší školák ne. Začaly se jí klížit oči.
  "Tolik bych si přála být zase s lidmi. Nezmizet a být stále Borůvkou", pomyslela si a zavřela oči.
   Na nočním nebi zablikala hvězda. Vystoupila ze svého hvězdného místa a letěla oblohou dolů, směrem k mašince. 
   Borůvka to však již neviděla. Usnula tvrdým spánkem a zdál se jí sen. Byla obklopena dětmi, které se smály, pokřikovaly a občas jí některé pohladilo. Kolem projížděly lokomotivy a zdravily ji veselým houkáním. 
  Náhle pocítila teplý dotyk, který ji vytrhl ze spánku. Otevřela oči. Hvězdy nikde, na nebi zářilo slunko. Bylo ráno. U ní stál neznámý člověk. Hladil ji teplou dlaní a usmíval se: "Neboj se, Borůvko, za chvíli tě odsud dostanu. Pojedeme spolu domů" 
   Borůvka vykulila oči. Nejraději by se štípla, aby se ujistila, že se jí to jen nezdá. Jenomže, lokomotivy prsty nemají. Nezbývalo jí jen doufat, že to není sen.
   Muž odešel k opodál stojícím dělníkům a něco si s nimi povídal. Nerozuměla jim. Mluvili potichu, ale z toho, jak se dívali jejím směrem a přikyvovali, pochopila, že se baví o ní.
  Netrvalo dlouho a k Borůvce se přiblížila dlouhá ruka vysokého jeřábu. Zvedla ji do vzduchu a otočila se s ní k velikému autu a opatrně postavila na přívěs. Neznámý muž nastoupil do auta a to se zvolna rozjelo. 
  "Kam mě to vezou? Co se mnou bude?", pomyslela si Borůvka a srdce jí bilo jako splašený rychlík.
  Míjeli lesy, města i vesnice, rybníky i železniční tratě. Řidič jel pomalu. Věděl, že veze těžký a drahocenný náklad. Auto se zvolna pohupovalo a Borůvku jeho kolébání uspávalo. Zavřela oči. 
  Když je znovu otevřela, sjížděli zrovna dolů ze strmého kopce. Před Borůvkou se objevila vesnička. Auto zvolna projelo kolem rybníku Džbánek, na jehož klidné hladině pluly divoké kachny. Mašinka je chvilku pozorovala, ale za pár okamžiků jí zmizely z dohledu. Cesta pokračovala kolem obecního úřadu, obchůdku a před hospůdkou s názvem "U Chocholouška" auto zabočilo doleva. Místní lidé s úžasem pozorovali ten neobvyklý náklad. Čas od času viděli lokomotivy, které vezly auta, ale aby auto vezlo lokomotivu? A jakou lokomotivu! Vždyť její barva připomíná borůvky v lese.
 Za pár okamžiků auto zastavilo. Nad Borůvkou se opět objevila ruka jeřábu. Uchopila mašinku, chvilku ji pohoupala ve vzduchu a postavila na pevnou zem. 
  Borůvka se opatrně rozhlédla. Ocitla se na nějaké zahradě, nedaleko domku, na jehož střeše se vyjímalo starodávné železniční zařízení se stříškou a kladívkem. Na dvorku stálo návěstidlo s napřaženým ramenem.
 "Vítám tě v mém muzeu ", řekl ten tajemný pán, „tady jsi teď doma“, a ukázal na ceduli na přístřešku. Stálo na ní – U KOLEJÍ.
  Mašinka vykulila oči.  Kolem domku se prohnala lokomotiva Regionova a zahoukala. 
 "Propána!", vydechla užasle mašinka, "já jsem opravdu u kolejí!" 
  Zpráva o tom, že ve vesnici přibyla tajemná modrá lokomotiva, se brzy roznesla. Sousedé se na mašinku chodili dívat a děti se čas od času usadily na pohodlnou sedačku v její kabince. Borůvka se šťastně usmívala. Byla opět mezi lidmi.
   Muzeum se pomalinku rozrůstalo. Každá z věcí, která zde přibyla, s sebou přinesla další pohádkový příběh. 
   Borůvka už jen mlhavě vzpomínala na dobu, kdy stála smutná na železničním hřbitově. Její cesta zde neskončila. Jak už to v muzeích bývá, pokračovala dál a přibývala na ní nová pohádková dobrodružství a příběhy.
   Ale o tom zase až příště. Dobrou noc 🛌

Spusťte šraňky

  Minule se nám Večerníček rozpovídal o závorách, závorářích a trojlístku. Nemusel jít pro ten nápad daleko. Hned vedle vechtru U Kolejí byly mechanické závory s trojlístkem až do roku 2008.
   Možná by vás zajímalo, proč a jak vlastně závory vznikly.
   S nástupem železnice byly zpočátku železniční přejezdy nechráněné. Následovala série nehod pocestných a povozů. 
   30. října 1839, pár měsíců poté, co byla slavnostně otevřena Severní dráha císaře Ferdinanda mezi Vídní a Brnem, vjel selský povoz na přejezd pod Břeclaví ve chvíli, kdy se blížil zpožděný vlak. Selský povoz byl nárazem zcela zdemolován a koně byly usmrceny. I když nikdo z lidí nebyl naštěstí zraněn, dostala přesto Severní dráha Císaře Ferdinanda pokutu ve výši 1000 zlatých za „prokázanou bezstarostnost“.
 Železniční společnosti se tak začaly zabývat otázkou, jak zabránit neštěstí na železničních přejezdech. Začaly na nich instalovat fyzické překážky, které bránily silničním vozidlům a chodcům vstup na přejezd před příjezdem vlaku. V Anglii se začala používat dvoukřídlá vrata, která se uzavírala na silnici a v době, kdy nejel vlak, tak do tratě.
   U nás se začaly používat ručně obsluhované závory – nejprve posuvné, později otočné. Někde se také používal řetěz, který byl uložen ve žlábku přes silnici a před příjezdem vlaku se napínal rumpálem.
  Mechanické závory a jejich obsluha byla samozřejmě spojena s nárůstem obsluhujících zaměstnanců – závorářů. Střežení přejezdu zaměstnancem byl vlastně počátek etapy řízení dopravy na přejezdech.
  Samozřejmě přišel u železnice čas šetřit provozní náklady, aby provozování dráhy bylo ziskové. Proto dostali konstruktéři za úkol vyvinout zařízení pro dálkové ovládání závor, aby se snížil počet závorářských stanovišť.
  V roce 1904 se tak začal používat „dálkový pohon závor“ typu Felix Waldner. Bylo ovšem nutné, aby se před tím, než se závory začnou sklápět, byla dávána chodcům a vozidlům nějakým způsobem výstraha, aby již nevstupovali na trať. V roce 1905 byl patentován předzváněč se zvonkovým bicím zařízením, tzv. „Trojlístek“, jehož název byl odvozen od tvaru otáčejícího se prvku mechanismu ovládání závory, kterým se ovládalo bicí zařízení.
  V té době se montovaly již jen sklopné závory uložené ve stojanech. Nejprve byly natřeny pouze bílou barvou, později byl začátek, střed a konec závory natřen barvou červenou.
   K dalšímu vývoji pohonů závor došlo po vzniku Československé republiky. ČSD zavedly rychlostní pohon mechanických závor „Liberta 22“ pro dálkové ovládání závor. Tento název „rychlostní pohon“ neznamenal, že závory bylo možné uzavírat rychleji, ale právě naopak tento pohon nedovolil závoráři točit klikou rychleji. Tak byla zajištěna stejná předzváněcí doba než se začnou sklápět závory. Z jednoho stanoviště bylo možné obsluhovat až čtvery závory. Obvykle dvoje místní a dvoje dálkové.
  Mechanických závor bylo u nás velké množství a obsluha byla fyzicky a časově u dálkových pohonů náročná, a proto byl vyvinut elektrický pohon závor. Ačkoli tak byla odstraněna fyzická námaha obsluhujícího zaměstnance, neznamenalo to, že by byl vyloučen omyl obsluhy – včasné neuzavření závor. Závorářská stanoviště byla zapojena telefonem do telefonní linky mezi stanicemi – traťovým telefonem. Povinností závorářů bylo uzavřít závory včas na základě nabídky a přijetí vlaku sousedních stanic. Závorář musel potvrdit, že zprávu zaznamenal.
   Na závěr vás pozvu do expozičního vagónu. Můžete zde vidět jednu historickou přejezdovou tabulku 😉

🌛 VEČERNÍČEK OD KOLEJÍ 🛌

KAFEMLEJNKOVA POHÁDKA O KOUZELNÉM TROJLÍSTKU ☘️

   Věděli jste, že i mašinky slaví svůj svátek? Ano, je to tak. Je to oslava dne, kdy na trať vyjela první parní lokomotiva.
   Svátek železnice je veliká událost. Mašinky jsou hezky vyparáděné, kabinky se jim jen lesknou a vyrážejí na přehlídku.
   Ani Borůvka nezahálela a rozjela se na oslavu do nedalekého železničního muzea. Byla zde poprvé a tamější atmosféra jí doslova vyrazila dech. Muzeum bylo plné dospělých i dětí. Všude byla vidět historická návěstidla, lampy a svítilny všech možných velikostí i tvarů, výpravky, cedule a cedulky, starobylé váhy i železničářské obleky a čepice z dob, kdy byla železnice teprve v plenkách. Historie zde zkrátka dýchala ze všech koutů a do toho bylo slyšet hlasité odfukování parních lokomotiv, pískání a houkání.
  Borůvka se na tu krásu nemohla vynadívat. Postavila se vedle točny, která vypadala jako velký kolotoč pro mašinky. Vedlo k ní hned několik kolejích, na kterých stály parní lokomotivy a chystaly se předvést v celé své kráse.
  Ozvala se fanfára a na točnu vjížděl černý vlak s mohutným komínkem. Odfukoval a jeho funění znělo asi takto: "Ka-fe me-lu. Ka-fe me-lu." Snad proto dostal jméno Kafemlejnek.
   Zastavil se uprostřed točny a ta se s ním dala do pohybu. Lidé začali tleskat. Kafemlejnek se na točně pomalu otáčel a rozhlížel se po okolí. Jeho zrak padl na staré červenobílé závory s kovovým černým sloupem. Na vrcholu sloupu byla černá stříška a pod ní kladívko. Nedaleko stálo zvláštní zařízení s klikou. Byl to trojlístek. 
   Teď mě napadá, děti, že vy vlastně asi nevíte, co to trojlístek je. Tak poslouchejte. Dříve bývaly na přejezdech závory, které obsluhoval člověk – závorář. U závor bylo zvláštní zařízení s klikou a uvnitř byla ukryta tři ozubená kola s kotoučem. Trochu to připomínalo lístky trojlístku na loukách. 
   Nad sloupem stála stříška a pod ní se skrývalo kovové kladívko. Když se k přejezdu blížila lokomotiva, závorář zatočil klikou. Kola se roztočila a rozpohybovala kladívko, které začalo tlouci do stříšky. Ozývalo se cinkání, které všechny upozorňovalo, že se za chvilku závory začnou spouštět dolů. Jakmile mašinka přejela, začal točit závorář klikou na opačnou stranu a závory se opět zvedly nahoru. Auta měla volnou cestu a mohla pokračovat v jízdě.
 Trojlístek, který Kafemlejnka tak zaujal, přibyl v muzeu teprve nedávno a všechny zdejší mašinky i železničáři znali jeho příběh.
 "A co kdybys jej řekl také dětem, Kafemlejnku? Věřím, že i Borůvku by to zajímalo."
  "Nu, tedy dobrá, poslouchejte."

  Kdysi stával náš trojlístek na železničním přejezdu nedaleko malého domku, ve kterém bydlel závorář Jakub. Přistěhoval se teprve nedávno, ale vykonával svou práci svědomitě a rád.

  Jednoho dne Jakub opět spouštěl závory a přitom poslouchal jasné cinkání trojlístku. Ta melodie se mu líbila. Točil klikou a pozoroval pohybující se kladívko.
  Vtom se mu něco zalesklo u nohou. Jakub se shýbl a zvedl ze země stříbrný řetízek s přívěskem, na kterém byly tři zelené lístky. 
  "Kde ses tu vzal?", pomyslel si Jakub a pátravě vzhlédl nahoru, jako by chtěl odpověď po černé stříšce s kladívkem. Žádné se nedočkal. Kladívko se již nehýbalo, a i kdyby, z jeho cinkání by se toho stejně moc nedozvěděl.
  "Nu", pomyslel si Jakub, "teď mám trojlístky dva. Jeden na přejezdu a druhý budu nosit u sebe." A pověsil si stříbrný řetízek na krk.

  Uplynulo pár dní a Jakub se zdržel ve vsi za lesem. Byla neděle, začínalo se smrákat a on se rozhodl zkrátit si cestu domů přes černý les. Vykračoval po lesní cestičce a pohvizdoval si. Znenadání mu cesta zmizela. Snad nedával pozor, snad překročil bludný kořen, kdo ví. Najednou nevěděl kudy kam. Klopýtal přes pařezy a větve ho šlehaly do tváře.
  Došel až k vysokým skalám. Místní lidé jim říkali Čertovy. Nikdo nevěděl proč. Třeba v nich opravdu nějací čerti žili.

   Vydal se tedy mezi skály. Sluníčko již zapadalo a nežli se nadál, byla tma. Bloudil mezi vysokými kameny, protahoval se skulinami a hledal cestu ven. Marně. 
   Celý unavený a zoufalý usedl na nejbližší kámen a stiskl v dlani trojlístek, který se mu třpytil na krku. Zdálo se mu, že září víc, než obvykle. Zastřenou mlhou, která se mísila s černou tmou, k němu dolehlo vzdálené cinkání: "Cink-cink! Cink-cink". 
   Plný naděje se zvedl a vykročil směrem, odkud se cinkání ozývalo. Čertovy skály jej však pustit nechtěly. Tu narazil na kamennou stěnu, jindy se jen tak tak zastavil nad hlubokým příkopem. Ne a ne se ze skalního vězení vymotat.  Cinkání se ozvalo znovu, tentokrát naléhavěji. Jakoby ten tajemný zvonek volal někoho na pomoc. Pohlédl do tmy a strnul. Ve skalách se objevil obličej. Tedy, ne celý obličej, ale dvě červené kulaté oči.
  Jakub se vyděsil. "Snad tu opravdu nejsou čerti?!", pomyslel si.
  Červené oči na něj začaly mrkat. Nejprve levé, potom pravé. Ještě pevněji stiskl svůj talisman a statečně se vydal k mrkajícím očím. Když už byl téměř u nich, zmizely. Po chvíli se objevily na jiném místě.
   Jakub šel za nimi, jako omámený. Netrvalo dlouho a byl ze skal venku. Oči naposledy červeně zamrkaly a zmizely. S nadějí se rozhlížel kolem sebe. Žádné oči však již neviděl.
  "Třeba se mi to jen zdálo", pomyslel si. Byl v lese, všude byla tma a on stále nevěděl, kterým směrem se vydat. Znovu stiskl přívěsek.  "Cink-cink cink-cink", uslyšel známé cinkání. Ten zvuk by poznal kdekoli. Takhle cinkají jeho závory s trojlístkem! 
  "To je divné," pomyslel si Jakub, "dnes už přece žádný vlak nejede."  A přece: "Cink-cink cink-cink", ozývalo se.
   Proplétal se mezi stromy a vzdálený zvuk trojlístku mu ukazoval cestu. Netrvalo dlouho a již viděl svůj domek i přejezd. Závory byly nahoře a světlo lampy osvětlovalo kladívko. To samo od sebe tlouklo do kovové stříšky a volalo ho domů. Když doběhl k přejezdu, kladívko naposledy udeřilo a utichlo.
  Jakub si šel lehnout a spal, jako když ho do vody hodí. Druhý den již opět obsluhoval své závory. Na příhodu ze skal nezapomněl. Stále mu nešly z hlavy ty blikající červené oči. A jak je možné, že se trojlístek sám od sebe rozcinkal? Záhada.
  Uběhlo pár let a přejezdy se začaly modernizovat. Došlo i na ten Jakubův. Staré mechanické závory byly vyměněny za zbrusu nové - automatické a místo trojlístku stálo zařízení se dvěma červenými kulatými světly. 
  Když se světla poprvé rozblikala, otevřel Jakub údivem pusu. Hned věděl, kde už je viděl. Jeho trojlístek je kdysi přivolal, aby mu ukázala cestu z Čertových skal.  
   "Jakub si přál, aby bylo o jeho trojlístek dobře postaráno a to se také stalo", pokračoval ve vyprávění Kafemlejnek. "Trojlístek byl umístěn ve zdejším muzeu a návštěvníci jej mohou obdivovat. Však už jich moc není", dokončil a rozhlédl se kolem.
   Všichni napjatě poslouchali a ani nedutali. I Borůvka. 
   Vtom se ozvalo jasné cinkání: "Cink-cink! Cink-cink". Lidé i mašinky s sebou trhli a podívali se tím směrem. U závor stál vysoký muž a točil klikou. Na krku se mu leskl stříbrný řetízek s trojlístkem. "Cink-cink! Cink-cink! Konec příběhu. Cink-cink!"
  Borůvka se usmála: „To musí být určitě Jakub“, pomyslela si. Oslava skončila a všichni se chystali domů. Mašinka se rozhlédla po železničním muzeu. Parní lokomotivy zajely do depa a ukládaly se k spánku. I Borůvka se rozhodla v muzeu přenocovat. Její oči se zastavily na závorách s trojlístkem. „Je tu krásně,“ povzdechla si a zavřela oči: „jako v pohádce.“
   Dobrou noc 🌛🚂

Pozvánka na Velikonoční vlak 🚂

   Za necelý měsíc tu konečně máme jaro a s ním opět Velikonoční vlak, který vás odveze do Rožmitálu pod Třemšínem na oblíbený Velikonoční jarmark lidových řemesel. Užijte si příjemnou zábavu a při zpáteční cestě vás rád přivítám v železniční expozici U Kolejí v Tochovicích.
   Tak v sobotu 28.března 2026 Na shledanou 😉

🌛 VEČERNÍČEK OD KOLEJÍ 🛌

Pohádka výpravčího Ludvíka - KDYŽ NA ŽELEZNICI VLÁDLA ŽEZLA

  Také máte rádi maškarní? Já myslím, že ano. Hlavně děti určitě. Mohou si navléci kostým a hned je z nich princezna, medvěd, kovboj nebo třeba muchomůrka. 
  A jeden takový maškarní den měli v malé škole nedaleko Trutnova. Žádné učení, prostě zábava v maskách. To se ví, že děti byly nadšené, zvláště když paní učitelka přišla převlečená za Červenou Karkulku a v ruce nesla košíček se samými dobrotami. Nebo když pan ředitel, který míval obvykle přísný výraz, připlul do školní tělocvičny v kostýmu piráta a na rameni se mu kýval pestrobarevný papoušek. Zkrátka to byl den plný smíchu a úsměv dětem ještě zářil na tvářích, když dorazily na nádraží.
 Pan výpravčí Ludva Ludvík si při pohledu na tolik pohádkových a zvířátkových postaviček nevěřícně protřel oči, jestli se mu to snad nezdá a pak se rozesmál: „Vy jste mi ale krásná banda! Jakoby jste právě vyskočili z pohádkové knížky.“
    Děti si dlouhé čekání na vlak krátily vyprávěním zážitků z dnešního nezapomenutelného dne. Pan výpravčí je s úsměvem poslouchal a v ruce si otáčel zelenou plácačku s bílým křížkem. Takové plácačce se správně říká výpravka a určitě jste ji už viděli. Má zvláštní kouzlo. Jakmile s ní nějaký výpravčí mávne, vlak ve stanici se dá do pohybu.
   Malý Tomík nemohl z té plácačky spustit oči. Strašně se mu líbila. Zalovil pod královským pláštěm a přitočil se k Ludvíkovi: „Hele, hele pane co mám“, vyhrkl a ukazoval výpravčímu žezlo posázené barevnými kamínky a na hlavě si posunul červeno-zlatou korunu.
   „Ukaž, no jo, to musíš mít, když jsi král“, odvětil výpravčí.
   „Jééé Tome, půjč mi ho“, začal se s Tomíkem o žezlo přetahovat Páťa, který vypadal jako opravdový kovboj.
   „Nepůjčím. Já jsem král. Kdo má žezlo, ten vládne“, nedal se Tomík, ale pro jistotu schoval ruku s žezlem za zády.
   „Pche, nevládneš. Vždyť to žezlo není doopravdy zlatý“, ohrnul nos Páťa a Tomík začal natahovat.
   „Já si myslím, že má Tomík pravdu“, vstoupil do hádky pan výpravčí, „kdo má žezlo, ten má moc. Patří mu třeba i kus železnice. Alespoň kdysi to tak bývalo.“    
   „Vážně?“ zeptal se pochybovačně Páťa, zatímco Tomík nad Radouškovými slovy přestal natahovat a ústa se mu roztáhla do spokojeného úsměvu.
   „To se ví“, pokýval hlavou výpravčí a dodal: „než přijede mašinka, budu mít čas vám o tom povyprávět pohádku. Chcete?“
   Samozřejmě, že děti chtěly. Byly zvědavé, jak to s tím žezlem vlastně je a shlukly se kolem pana výpravčího.
   To bylo za dávných časů, kdy byla železnice ještě mladá, lokomotivy vydechovaly kouř jako draci a vše vypadalo úplně jinak, než jak to znáte dnes. Mezi stanicemi vedla jen jedna kolej a nebyla žádná moderní zabezpečovací zařízení. Kdepak. 
  A to byl problém. Dvě lokomotivy se tak mohly setkat na jedné koleji a narazit do sebe a to by už nebyla pohádka, ale pořádný malér.
 Jednoho dne, v daleké Anglii, vyrazila z jedné stanice parní lokomotiva. Už ani nevím, jak se ta stanice jmenovala a její název by vám stejně nic neříkal. Budeme jí říkat třeba - Horní Údolí. Lokomotiva neměla žádné jméno, jako třeba Šlechtična, Čtyřkolák nebo Papoušek. Říkalo se jí prostě Devětapadesátka, podle jejího číselného označení.
   Táhla za sebou několik vagónů naložených uhlím, které měla vyložit na nádraží až daleko za jinou stanicí, které budeme říkat třeba Dolní Louka.
    Výpravčí z Dolní Louky to možná popletl nebo snad nedostal včas telegram, který ho upozorňoval na Devětapadesátku na trati, kdo ví. Zkrátka odmávl jiné, osobní lokomotivě, volnou cestu a ta vyrazila kupředu. 
   Vlaky proti sobě jely po jedné koleji, která se vinula krajinou jako stříbrná stuha. Mohlo to dopadnout moc špatně, ale naštěstí byl mezi oběma lokomotivami most vedoucí přes řeku, ze kterého bylo krásně vidět na všechny strany. Strojvůdce osobního vlaku i Devětapadesátky zahlédli kouř toho druhého. Rychle začali brzdit ze všech sil. Lokomotivy skřípěly, až jim jiskry odlétávaly od kol. Zastavily jen kousek od sebe.
   „Co to vyvádíš?“, obořila se Devětapadesátka na osobní lokomotivu. 
   „Já?“, nedala se druhá mašinka a kola se jí leknutím ještě třásla, „ty tu nemáš co dělat. Trať je teď moje!“ 
  „Povídali, že mu hráli“, odfrkla Devětapadesátka a vyfoukla malý oblak páry, „trať je naopak moje. Máš štěstí, že jsem tě nepřeválcovala“, dodala sebevědomě, ale i v ní byla malá dušička.
   Strojvůdci na tom nebyli o nic líp. „Stačilo málo a mohlo dojít k velkému neštěstí“, říkali si v duchu a klepala se jim kolena, když vylézali z kabin. „Ještěže to dobře dopadlo.“
  Zmínka o nečekaném setkání obou lokomotiv na jedné koleji se brzy rozkřikla. Všem bylo jasné, že takto to dál nejde. Něco se musí vymyslet.
  Lidé přemýšleli, až se jim od hlav kouřilo. Zrovna jako parním lokomotivám.
 „Každý strojvedoucí musí mít jistotu, že jede po koleji sám, to je jasné. Že v tu chvíli vládne určitému území jen on a nikdo jiný!“, shodli se všichni.

   „A už jsme u toho“, mrkl výpravčí Ludva Ludvík na děti, které z něj nespouštěly oči a natahovaly uši, aby jim nic neuniklo, „ten kdo vládne, ten je král. A král musí mít žezlo, to dá rozum“.
  „A jak to bylo dál?“, zeptal se výpravčího vousatý pán v černých kalhotách a bílém tričku.
  Teprve teď si pan Ludvík všiml, že se mu skupina dětských posluchačů rozrostla i o několik dospělých. Zajímavé vyprávění je zaujalo.

   „Jak to bylo dál?“, pokračoval výpravčí a pokračoval v příběhu...
   Vyrobili žezlo, kterému se říkalo train staff. Nevypadalo tak ozdobně, jako bývají ta královská. Bylo úplně obyčejné, jako nějaká tyčka. A protože stanic a kolejí bylo hodně a jeden vládce by na to nestačil, museli těch žezel vyrobit víc. Některá byla dřevěná, jiná kovová. Byla zdobená různými nápisy nebo měla názvy stanic. A byla i taková, která se žezlu nepodobala vůbec. Vypadala spíš jako zvláštní kruh s rukojetí, ve které byl umístěný klíč.
  Bez žezla se nesmělo vyjet. Když strojvůdce dorazil do stanice, předal žezlo výpravčímu. Ten ho předal dalšímu strojvůdci a dokud se nevrátilo zpět, nesměl žádný jiný vlak vyjet. Vládnout trati zkrátka mohl v tu chvíli jen jeden.
  „A to byl kdo?“, zeptal se výpravčí dětí.
  „Ten, kdo měl žezlo“, odpověděly sborem děti.
 „Správně“, pochválil je pan Ludvík a pohladil po vláskách malou holčičku, která si samým vzrušením z pohádky neustále muchlala sukýnku Makové panenky.
 „Víš co“, otočil se Tomík k Páťovi, „tak já ti to žezlo na chvíli půjčím. Ale, až přijede vlak, tak mi ho vrátíš, jo?“
 „Tak jo“, zaradoval se Páťa a prohlížel si ten královský klenot, který mu jeho kamarád svěřil. Bylo mu už jedno, že nebylo opravdu zlaté.
 „Tak je to správné“, usmál se výpravčí na malého klučinu. „A víš co, já ti za to půjčím svoji výpravku. Je to vlastně také takové žezlo. Bez ní bych vás nemohl propustit ze svého nádražního království. Však brzy uvidíte.“
  Za chvíli se ozvalo supění a zahoukání. Na nástupiště dorazila Borůvka. Oči jí za velkými brýlemi jen přecházely, když uviděla tolik pohádkových postaviček. Nemohla se ubránit úsměvu. To bude mít dnes roztomilé cestující.
  Děti se rozloučily s Ludvou Ludvíkem, nastoupily do vagónů a přilepily své obličeje k okýnkům. Nechtěly zmeškat ten okamžik, až je propustí ze svého království. 
  Dočkaly se. Král – tedy, co to povídám - výpravčí Ludvík pozvedl zelenou plácačku. Lokomotiva Borůvka zahoukala na pozdrav a rozjela se. Děti seděly u okýnek a mávaly, dokud jim nádražní království nezmizelo v dálce.

Jak se dostalo návěstidlo z filmového místa do U Kolejí 

   V minulém dílu Večerníček vyprávěl o neposlušném návěstidle. U Kolejí také takové máme. Je rovněž jednoramenné, ale poslouchá a cvičí jedna radost.
   Naše návěstidlo si sice nezahrálo ve Večerníčkově pohádce, ale rovnou v seriálu. Kdysi velmi známém a sledovaném. Třicet případů majora Zemana. Nevěříte?
   V jednom z dílů s názvem Bestie jste přímo toto návěstidlo mohli zahlédnout. Přivezl jsem jej totiž z Čisovic. Kvůli modernizaci tam již nebylo potřeba a tak jsem jej odkoupil. V té době jsem vůbec netušil, že se zde natáčel slavný seriál 😉.
   Čisovice v něm dostaly název Trnová. Pamětníci si možná vzpomenou. Právě zde skončila cesta mladých manželů, kteří se svěřili do rukou nádražáka Kosíka a jeho manželky (v podání herců Vladimíra Stacha a nezapomenutelné Stelly Zázvorkové).
   
   A právě v jednom záběrů si můžete čisovického (nyní již tochovického 😉) odjezdového návěstidla všimnout.
   Své si už odsloužilo a vydalo se na svou další cestu do expozice U Kolejí.
   I po těch letech práce stále funguje a cvičí - jak pravil Večerníček - jako děti ve škole 😉.   

🌛 VEČERNÍČEK OD KOLEJÍ 🛌

   Musíme říci, že se Borůvka od setkání s čerty opravdu polepšila. Ono - do Pekla se nikomu hned tak jít nechce, ani mašince, to je jasné. Jenomže, co si budeme povídat, neposlušnost se ze světa hned tak neztratí a my si teď budeme vyprávět o jednom neposlušném návěstidle, kterému se nechtělo cvičit. Dávejte dobrý pozor.

JAK DĚTI NAPRAVILY NEPOSLUŠNÉ NÁVĚSTIDLO

   Nastal červen, Borůvka uháněla po kolejích a lidi i auta, stojící na přejezdu, zdravila veselým houkáním: "Huhůůů, jede Borůvka. Ahoj všichni!" Lidé jí mávali a auta odpovídala zatroubením. 
   Nejraději vozila lokomotiva děti, protože s nimi bylo vždy veselo. Smály se, pokřikovaly na sebe a volaly na Borůvku: "Ahoj Borůvko. Co kdybys nás dnes místo do školy odvezla někam na výlet?!"
   "Na výlet vás odvezu třeba o víkendu, vy mudrlanti. Když nebudete umět písmenka, jakpak si chcete přečíst pohádkové knížky? A jak si spočítáte, kolik vám má pan výpravčí vrátit zpět na peníze za jízdenku? Aha?! Tak honem nastupovat, ať nepřijedeme pozdě. Třeba cestou potkáme Krakonoše." 
  Děti se zasmály a naskákaly do vagónů. Pan průvodčí zvedl výpravku, Borůvka mu zahoukala na pozdrav a "hůůůů, šššš šššš" ujížděla z nádraží. 

  Podél kolejí stály semafory s dlouhou paží. Tedy - správně se jim říká návěstidla, ale to je přeci jedno. Hlavně, že víme, o čem je řeč. Můžeme jim říkat tak či tak.     
  Návěstidla jsou vysoká, takže dobře vidí na trať. Vypadají jako obři a žádná mašinka je nepřehlédne. Stojí na vysoké noze a mají dlouhou červenobílou ruku. Té ruce se však správně neříká ruka, ani paže - ale rameno. Některá návěstidla mají jedno rameno, jiná dvě a představte si, že jsou i taková, která mají hned tři.
   Ramenem dávají návěstidla povely, které musejí všechny vlaky poslouchat. Když má návěstidlo rameno šikmo vzhůru, dává mašinkám vědět, že je cesta před nimi volná a mohou jet. Když však ukazuje rovně před sebe, znamená to, že každý vlak před ním musí zastavit. I kdyby vezl třeba samotného pana krále. Pro návěstidla je to takový tělocvik – VZPAŽIT, PŘEDPAŽIT, VZPAŽIT, PŘEDPAŽIT.   
 A představte si, že jednoho dne vyměnili dělníci jedno staré porouchané návěstidlo nedaleko Martinic za zbrusu nové. Bylo červenobílé s jedním ramenem a všichni železničáři se těšili, jak bude krásně fungovat. 
  Ale ouha! Nové návěstidlo bylo pěkně namyšlené. Bylo pyšné na to, jak je vysoké, krásné a všichni jej obdivují. Sláva mu stoupla do hlavy zrovna ve chvíli, kdy kolem měla projet Borůvka s dětmi.
  "Pche", pomyslelo si návěstidlo, "já, takový obr, mám snad hýbat rukou, jak si kdo vzpomene? Ani mě nenapadne!" A nechalo rameno podél těla, ani s ním nepohnulo.     
  Když k pyšnému návěstidlu dorazila Borůvka, zabrzdila tak prudce, až brzdy zaskřípěly. Tenhle povel ještě nezná. Návěstidlo má mít rameno buď vzhůru, nebo před sebou, ale podél těla? Co teď? Zahoukala, aby na sebe upozornila, ale návěstidlo se ani nepohnulo. Zahoukala znovu a … zase nic. 
  Pyšné návěstidlo mašinku dobře slyšelo, ale jen se ušklíblo: "Klidně si houkej, modrá lokomotivo. Já jsem vysoké a ty jsi malá. Nebudu kvůli tobě cvičit. Ne a ne!" 
   Z Borůvčiny kabiny vyskočil strojvedoucí a nervózně se podíval na návěstidlo: "Copak sis to vymyslelo? Honem se koukej umoudřit nebo přijedeme pozdě!"
  Návěstidlo se pyšně dívalo na toho malého mužíčka v modrém a ani se nehnulo.
   Z vagónů začaly vybíhat děti. 
   "Co je tomu semaforu?", zeptala se Eliška.
   "Asi neumí cvičit", odpověděl jí Petřík, který byl o malinko starší než ona. 
   Návěstidlo se urazilo: "Já, že neumím cvičit?! Umím, to byste koukali! Ale nechce se mi", bručelo si pod vousy. 
   Eliška se zasmála a zavolala vzhůru na pyšného obra: "Jééé, ty jsi ale hloupý! Cvičení je lehké! My cvičíme ve škole pořád a je to velká zábava. Koukej!" A hned začala cvičit ručičkama. Předpažit, vzpažit, předpažit, vzpažit.
  Všechny děti se k ní vzápětí přidaly. To bylo poskakování a smíchu. 
  "Že se nestydíš, semafore!", vykřikla na pyšné návěstidlo nejmenší holčička Izabelka, "my jsme malí a cvičit umíme a ty, takový obr to neumíš?! Jen se podívej!"
  A děti ukazovaly ručičkami nahoru k nebi a volaly:  "Vzpa-žit! Vzpa-žit!"
  Návěstidlo se zastydělo: "Ti malí špunti si o mně myslí, že jsem hloupé. A mají pravdu. Mělo bych to rychle napravit." Mrklo na poskakující děti, usmálo se a rychle vzpažilo. Strojvůdce si zhluboka oddychl, děti návěstidlu nadšeně zatleskaly a všichni nastoupili do vagónů. 
  Borůvka zahoukala na pozdrav umoudřenému návěstidlu a rychle vyrazila. Však už byl nejvyšší čas. Prohnala se kolem polí, lesů a luk a za chvíli už zastavila na nádraží v nedalekém městečku.
  Pan výpravčí tam už postával na perónu a nervózně pozoroval hodinky na ruce.  "Kdepak ses nám, Borůvko, zatoulala? Snad ses někde nestavila na zmrzlinu?!" Borůvka se v duchu zasmála a zahoukala na pozdrav dětem, které již pádily do školy. Ještěže tam s ní byly, jinak by snad u nafoukaného návěstidla stála do Vánoc. 

   Děti sice dorazily do školy o malinko později, ale když vyprávěly paní učitelce o svém setkání s pyšným návěstidlem, vůbec se na ně nezlobila. 
   Při hodině tělocviku dostaly jedničku s hvězdičkou za to, jak jim to cvičení krásně šlo. Aby ne! Vždyť si to u pyšného návěstidla pořádně nacvičily.
   O výtvarné výchově, nakreslily krásnou jedničku s hvězdičkou a obrázek připevnily na nohu napraveného semaforu. Když už má být pyšné, tak raději na to, že umí cvičit a poslouchat. Jako děti ve škole. 

Nový hit - všichni zkoušejí karikatury, zkusím to i já: "GPT, nakresli, jak mě vidíš?"

📷 Z FOTOGALERIE U KOLEJÍ 📷

Možná, že to byla vymyšlená pohádka, ale - Pekelný vagón vážně existuje. Tak nezlobte 😉👹

🌛 VEČERNÍČEK OD KOLEJÍ 🛌

Jak se Borůvce nechtělo do Pekla 👹

  Trutnovské depo bylo plné mašinek. Rychlíkových, osobních, nákladních i posunovacích.
  Borůvka z nich byla nejmladší. Každé ráno přijížděla na nástupiště a odvážela děti do škol. Pozorovala je, jak na sebe pokřikují, pošťuchují se a vyprávějí, co zažily. Děti se s lokomotivou rychle skamarádily a za chvíli si připadala, jako jedna z nich. Byla stejně zvídavá a neposedná. Jenomže některé děti umějí vyvádět pěkné vylomeniny a neposlouchají nebo se vztekají. Ale těch je určitě jen málo, že? Jak to tak bývá, takoví ti největší nezbedníci jsou ze všech nejhlasitější, zkrátka se nedají přehlédnout. Borůvka se od nich nakazila a začali s ní šít všichni čerti.
  Nechtěla se mýt, a večer, když už všechny lokomotivy mají spát, svítila dlouho do noci a brebentila ostošest. Ráno se jí pak nechtělo vstávat a vztekala se: „Ještě je brzy. Já nikam nechci!“
 Ale kdyby jen to. Borůvka se naučila vyvádět pěkné zlomyslnosti. Jaké? Dobře poslouchejte.
Jistě víte, že každá mašinka má svého strojvůdce . To je pán v železničním úboru, který sedí v kabince a řídí lokomotivu. Má před sebou pult s různými tlačítky a páčkami a takový zvláštní volant.
 Borůvka měla strojvůdce dva. Staršího – Vojtěcha, který už řídil mašinky pěknou řádku let. Byl hodný a trpělivý. Mluvil klidným hlasem a každé mašince vysvětloval, co se smí a co ne. 
 A pak mladšího – Štěpána. Ten byl veselý a chytrý. Jeho oči, schované za modrými brýlemi, vždy pozorně sledovaly cestu před sebou a nic jim neuniklo. Ani žádná kulišárna.
  Na Štěpána Borůvka své zlomyslnosti nezkoušela. Mladý strojvůdce byl sice pro každou legraci, ale vztekání, odmlouvání a naschvály neměl rád. Kdepak. To se mu v očích zablýskalo a Borůvka věděla, že je zle. Není divu, že si pro svoje lumpárny vybrala staršího Vojtěcha a dávala mu pořádně zabrat. Chudák Vojtěch.
  Když například mašinku předpisově zastavil na nástupišti a chystal se pozdravit pana výpravčího, Borůvka s sebou nenadále schválně trhla, až se chudák strojvedoucí zapotácel a div, že neupadl. Samozřejmě dostala vyhubováno. Tohle se přece nedělá! „To já ne! To do mne strčily vagóny, no vážně!!“ vymlouvala se.
  Na úzkém mostě, kde vlaky musí zpomalit, schválně zbrkle přidávala a ještě se tomu smála. Vojtěch měl co dělat, aby ji usměrnil: „Ne tak rychle, Borůvko, tady musíš pomalu. Poslouchej nebo se ještě něco stane“, domlouval jí trpělivě a utíral si pot z oroseného čela. Modrá mašinka jen znuděně zvedla oči a trochu se ušklíbla.      
  Zkrátka do ní vstoupil nějaký neposedný čertík a nechtělo se mu ven.
  V lese se nechovala potichu, jak se na všechny hodné děti i mašinky sluší. Kdepak! Schválně dělala takový rámus, až zajíci vyskakovali z pelíšků, veverky poděšeně skákali ze stromu na strom a srnky uháněli, až jim mech a šišky odlétávaly od nožiček. Starý strojvůdce už si s ní nevěděl rady. Domlouval jí, dokonce ji i prosil, ale bylo to málo platné.
  Na svých cestách pozorovala Borůvka okolí. Viděla města i hrady a klikatící se cesty, po kterých jezdila auta. „Proč jenom já nemůžu jezdit po silnici“, bručela si zlostně. „Auta si klidně jezdí, kam chtějí. Všude mají spousty křižovatek a odboček, mohou se samy rozhodnout, kam pojedou a já? Já se musím držet jen těch hloupých kolejí. To není fér!“, vztekala se. Ale jen potichu, protože zrovna seděl v její kabince Štěpán.
  Mladý strojvůdce měl ovšem dobré uši a Borůvčino bručení nepřeslechl.
 „Něco s tou nezbednou lokomotivou musíme provést nebo jí napadne sjet z kolejí. To by špatně dopadlo“, pomyslel si a posunul modré brýle na nose. 

 Nastal prosinec a krajinu pokryl sníh. Borůvka se polepšit nehodlala. Čertíkovi se z jejích útrob zkrátka nechtělo a všem jejím neplechám se zlomyslně smál. Až jednou….
 Navečer, bylo to zrovna 5.prosince, nasedl do její kabinky strojvůdce Vojtěch. „Kam to jedeme?“, pomyslela si Borůvka, „všechny děti už jsou ze školy dávno doma. Dnes už jsem žádnou jízdu mít neměla.“ Byla však zvědavá a nedočkavě vyrazila kupředu.
 Projížděli kolem měst a obcí a najednou Vojtěch zastavil na zastávce nedaleko železničního domku. Vystoupil z kabinky a nechal Borůvku samotnou. Mašinka mžourala do tmy. Z toho co spatřila, se jí rozklepala kolečka. Hrůza! Ve vysokých kovových sudech tu hořel oheň, nedaleko stál starý vagón pokrytý pavučinami a kolem se to hemžilo - nejděsivějšími čerty! Vyplazovali jazyky, řinčeli řetězy a vydávali hrůzostrašné skřeky.
  Nebyli tam však jen pekelníci. Borůvka spatřila i několik dětí, které znala ze svých cest. Ta největší zlobidla a výtržníci teď zkroušeně stáli před samotným Luciferem. Pán pekel měl dlouhé rudé vlasy, tmavý chlupatý kožich a veliké zahnuté rohy. Jeho oči se blýskaly za modrými brýlemi, když předčítal hříchy malých hříšníků z veliké knihy. Děti se tiskly ke svým rodičům a horlivě slibovaly, že už budou hodné a polepší se.
  Borůvka stála, celá zkoprnělá: „Ještěže jsem mašinka a ne dítě“, pomyslela si, „na mě ti čerti nemohou“. Ale přece jen v ní byla malá dušička.
  Děti odešly se svými rodiči. Některým div nad hlavou nezářila svatozář, jak moc se hodlaly polepšit.
  Čerti si sbalili svoje řetězy a rozběhli se – přímo k Borůvce. Naskákali do vagónků za mašinkou a Lucifer se usadil přímo v její kabince.
  
 „Jedeme“, přikázal zkoprnělé mašince a jeho oči se za skly modrých brýlí zlověstně zablýskly.
 „Ale kam?“, pípla tichým hláskem lokomotiva. 
 „K nám, do Pekla“, zahřímal Lucifer a přitáhl páčku. Borůvka se pomalu rozjela.
 „To je můj konec“, pomyslela si, „teď skončím v Pekle, protože jsem zlobila!“ Borůvce bylo do pláče. Začala hlasitě slibovat, že se opravdu, ale opravdu polepší, bude poslušná, jen ať nemusí do Pekla.
  Na trutnovském nádraží Lucifer povolil páčku a mašinka se zastavila. Čerti vyskákali ven. Lucifer si stoupl před mašinku a zahřímal: „Pamatuj si, co jsi nám teď slíbila, Borůvko. Dáváme ti poslední šanci, aby ses polepšila, rozumíš? Věř mi, že tě budeme sledovat a jakmile budeš zase zlobit, půjdeš šupem do Pekla“. Oči se mu za modrými brýlemi zablýskly a černým prstem udělal mašince na nosíku šmouhu, jako znamení. Pak se otočil a zmizel i s ostatními pekelníky ve tmě.
  Borůvka celou noc nespala, jak byla vystrašená.
  Ráno k ní přišel strojvůdce Vojtěch: „Kdepak ses tak ušmudlala, milá mašinko“, pronesl s úsměvem a pohladil rukou černou čertovskou značku na jejím nosíku. Lokomotiva se zastyděla. Takový hodný pán a tak moc ho zlobila!
 „Nezlob se na mě, Vojtěchu. Odpusť mi!“, prosila strojvedoucího naléhavě, „budu už poslouchat, slibuji!“
 „Inu, to víš, s čerty nejsou žádné žerty! Pamatuj si to, Borůvko, a všechno bude zase dobré“, zacukaly koutky úst Vojtěchovi. Nasedl do mašinky a rozjeli se na nástupiště. Děti už tam na ně čekaly.
  Čertík se z Borůvky nadobro odstěhoval. Modrá lokomotiva poslouchala a jezdila podle předpisů. Večer se bez řečí se umyla a šla spát. Lesem jezdila potichoučku, aby neplašila zvířátka a auta vesele zdravila. A to bylo dobře. Všichni si pochvalovali, jak velká proměna se s mašinkou stala. Zvířátka se jí už nebála, auta Borůvce troubila na pozdrav a strojvůdci? Ti nedali na hodnou lokomotivu dopustit. Vojtěch ji láskyplně hladil po červeném nosíku, ze kterého pekelná značka zmizela a Štěpán – ten se na ni usmíval a oči mu za modrými brýlemi šibalsky svítily.
  Že se vám to zdá jako vymyšlená pohádka? Možná, ale věřte nebo nevěřte, dodnes v prosinci jezdí po krajích Mikulášské vlaky a sem tam se někde objeví i Pekelný vagón.
  Čerti jsou zkrátka všude. I na železnici.
  Dobrou noc 🛌

🛌 VEČERNÍČEK OD KOLEJÍ 🌛

Jak se narodila první lokomotiva na světě 🚂

   Jednoho dne Borůvka oddychovala na trutnovském nádraží. Stála na odstavné koleji a pozorovala mašinky, které projížděly kolem. Pozdravila uhánějící lokomotivu Bardotku, usmála se na malý Orchestrion a obdivně zamrkala na motorové Prasátko, které srdnatě posunovalo dlouhou řadu vagónů.
  
  V zatáčce nedaleko nádraží se nad městem objevil hustý černý kouř a ozvalo se dlouhé hlasité zahoukání. Na nástupiště přijela veliká černá lokomotiva. Počkala, až všichni cestující vystoupí, přesunula se k vodnímu jeřábu nedaleko Borůvky a začala žíznivě pít.
 Borůvka lokomotivu neznala a se zájmem si jí prohlížela. Vypadala vznešeně. Měla černý lesklý komín, červená kola a železné pláty kolem kabiny vypadaly jako rozpuštěné dlouhé vlasy.
 „Ach, ta je krásná“, pomyslela si Borůvka, „vypadá jako nějaká královna. Tak vznešeně! Ta si se mnou asi nebude chtít povídat“, pomyslela si smutně a stydlivě sklopila oči za velikými brýlemi. 
  
   Mýlila se. Veliká lokomotiva přestala pít a posunula se blíž k borůvkově modré mašince.
  „To jsem ale měla žízeň“, usmála se a vyfoukla se zasyčením malý obláček páry, až se Borůvka zakuckala.
  „Promiň“, zasmála se vznešená krasavice vesele, „to víš, tyhle kopce už mě trochu zmáhají, musela jsem si vydechnout. Však už nejsem zrovna nejmladší“, dodala.      
   Modrá mašinka našpulila pusu a zkusila také vydechnout kouř. Ozvalo se jen slabé zapísknutí, ale pára nikde. „Jak to ta veliká mašinka jenom dělá?!“, pomyslela si. „Fu, fúú,fúúú“, zkusila to znovu, ale nic.
   Černá lokomotiva pozorovala Borůvčino snažení a zasmála se: „Kdepak, Borůvko, já jsem Šlechtična - parní lokomotiva. Vidíš ten komínek? Ty přece žádný nemáš. Uvnitř mého těla se ukrývá veliký parní kotel. Do něj přikládají topiči uhlí, dávají mi hodně pít a z mého komínku tak stoupá pára. Ta také pohání moje kola. Ty už jsi z úplně jiné éry lokomotiv, novější, mladší. Páru již nepotřebuješ. Ani se tolik nezadýcháváš.“
   Borůvku potěšilo, že ji ta vznešená lokomotiva zná jménem a že si s ní povídá. Páááni, tohle nečekala. 
 „Ještě nikdy jsem parní lokomotivu neviděla“, přiznala se mašinka a obdivně si Šlechtičnu prohlížela.
 „Ano, už nás po tratích jezdí málo. Většinou vozíme cestující jen při zvláštních jízdách, ale byly doby, kdy se to na kolejích parními lokomotivami jen hemžilo. A můj praprapradědeček dokonce pamatuje dobu, kdy se vyprávělo o slavném narození úplně první lokomotivy na světě.“
  „Vážně?“, dychtivě nastražila uši Borůvka, „vyprávěj mi o tom, prosím!“ 
  Vznešená lokomotiva se zhluboka nadechla, vyfoukla velký oblak páry, která obě mašinky zahalila a začala vyprávět.

 „Kdysi dávno, když ještě nebyly žádné mašinky, jezdily po kolejích – které vypadaly trochu odlišně, od těch dnešních – vozy tažené koňmi. Takovéto železnici se říkalo koněspřežka nebo také koňka. Díky valivé síle kol, které se lehce otáčely po kolejích, se koňíčkům táhly vozy mnohem lépe, než třeba po cestě, ale i sebesilnější kůň zvládl za sebou táhnout jen pár vozů a to lidem postupem času nestačilo. Začali přemýšlet, jak by koně nahradili něčím výkonnějším, silnějším. Vymýšleli, radili se, zkoušeli.
   Jeden chytrý pán, který se jmenoval George Stephenson, vyrobil stroj, který měl být poháněn velkým parním kotlem. Do kotle se přikládalo uhlím a všichni byli zvědaví, zda se tu zvláštní věc s velikým komínem podaří probudit k životu. George doufal, že ano. Věřil tomu dokonce tak moc, že tomu parnímu stroji vymyslel jméno – Locomotion. Doslova to znamená „stroj, který se pohybuje z místa“. My mu však budeme říkat po našem – Lokomotiva.
   Nadešel velký den. Lokomotivu naložily na speciální vozy tažené koňmi a odvezli ji na trať. Tam ji postavili na koleje a zapřáhli za ní jedenáct vagónů s uhlím a dalších dvacet otevřených vozů, do kterých se usadili cestující a dělníci. Kolem se sešla obrovská spousta lidí a s údivem sledovali ten zvláštní vynález.

  „I ty sama bys byla překvapená, Borůvko, kdybys tehdejší lokomotivu viděla“, poučovala mašinku Šlechtična, „nevypadala totiž vůbec jako nynější mašinky. Její tělo tvořil obrovský sud na kolečkách, což byl vlastně veliký parní kotel. Neměla žádnou uzavřenou kabinku, kdepak. Nad sudem byla jakási kovová konstrukce a různá táhla a páčky. Úplně vepředu se tyčil veliký komín, který vypadal jako vysoká královská koruna. Lokomotiva neměla žádnou trumpetku nebo houkačku, jen vpředu visel zlatý zvon. “
   Borůvka zavřela oči a snažila se si Lokomotivu představit. „Prosím, vyprávěj dál,“ poprosila svojí novou kamarádku a ta se nedala dlouho pobízet. 

   
  
 Před Lokomotivu předjel jezdec na koni. Držel v ruce praporek a napjatě vyčkával. Podaří se ten zvláštní stroj s komínem probudit? Nepodaří? Na stupátko mezi Lokomotivou a tendrem vylezl topič Will.

„Co je to tendr?“, zeptala se Borůvka. Vyprávění ji opravdu zaujalo. „Tendr je takový speciální vagón za lokomotivou, který je plný uhlí a dřeva. Také v něm bývá třeba topný olej a voda. Bez toho by parní lokomotiva jet nemohla“, odvětila Šlechtična a pokračovala ve vyprávění.

Topič Will začal lopatou házet uhlí do velkého kotle, ve kterém se rozhořel oheň. Byl to obrovský žár. Kotel se rozpaloval čím dál víc, až byl téměř rudý a z komína začal stoupat černý dým.
Lokomotiva se probudila. Zamrkala očima a rozhlédla se po davu překvapených lidí. Kde to je? Co se to děje?
Koutkem oka zahlédla svého stvořitele George, který seděl v čele a trochu roztřeseně jí pokynul. „Jeď“, četla v jeho očích, „zvládneš to. Dokážeš to. Musíš. Věřím ti!“
Lokomotiva se nadechla a s výdechem vypustila velký oblak kouře. Její kola se pomalu rozjela. Topič Will přikládal uhlí do kotle, co mu síly stačily. Mašinka zabrala, až sebou lidé, naskládaní v jejích vagóncích, trhli. „Jedu“, zahoukala potěšeně, „já opravdu jedu“.
Muž s praporkem pobídl koně a ten se dal do klusu. Byl to neuvěřitelný pohled. Jezdec neustále mával praporkem a volal: „Už jedou! Už jedou!“ A za ním po kolejích odfukovala Lokomotiva s dlouhým nákladem a pára z jejího komínku se vznášela nad okolím.
   
„A tak se na kolejích objevila úplně první mašinka“, zakončila Šlechtična své vyprávění. „Byla to veliká sláva. Lidé jásali a George Stephenson byl na svůj vynález náležitě pyšný. Jméno lokomotiva se stalo rázem známé a vážené a postupem času začaly vznikat další a další lokomotivy, různých tvarů, velikostí i barev. Ale jen ta jedna má název – Locomotion No.1.“ 

   Na nástupišti se objevila skupinka dětí, vracejících se ze školy. 
  „Děkuji ti, Šlechtično, za krásný příběh“, usmála se Borůvka na vznešenou lokomotivu, „musím už jet, děti čekají. Už se moc těším, až jim pohádku o první lokomotivě na světě budu vyprávět.“
  Šlechtična se s úsměvem dívala za odjíždějící borůvkově modrou kamarádkou a znovu vzpomínala na praprapradědečkovo vyprávění. 
  Příběhy o mašinkách patří zkrátka k těm nejhezčím.

📷 Zima 2026 U Kolejí ❄️

🛌 VEČERNÍČEK OD KOLEJÍ 🌛

   Zimní večery jsou dlouhé a tak jsme se vám je rozhodli zpříjemnit občasným Večerníčkem 😉 Samozřejmě že to bude Večerníček železniční - prostě U Kolejí 🚂
   

Jak si mašinka vysloužila nové jméno

   Před mnoha a mnoha lety se v jedné továrně narodila krásná mašinka. Měla červené šaty se žlutou stužkou a patřila do významné rodiny Brejlovců.
Jak poznáte takového Brejlovce? Snadno. Má nasazené velikánské brýle, za kterými je vidět strojvedoucí, neboli také mašinfíra, který skrze ně dobře vidí na cestu před sebou. Nad brýlemi mašince zářilo kulaté světélko a na střeše měla trumpetky, aby mohla vesele houkat a byla dobře slyšet. Místo jména dostává každá lokomotiva své číslo a naší mašince přidělali na šaty cedulky s číslem 750 346-9. Že to není žádné pořádné jméno? Však chvilku vydržte. Každá lokomotiva si to své musí nejprve zasloužit.
   Červená mašinka se žlutou stužkou našla svůj domov v železničním depu v Trutnově. Měli tam krásné nádraží. Pan výpravčí ji každé ráno pozdravil a zamával jí zelenou plácačkou, které se říká výpravka, na cestu. Její strojvedoucí se pohodlně usadil, zatáhl za páčku a "hu hůůůů", lokomotiva se rozjela. Měla veselou náladu a spokojeně si pobrukovala: "Šššš jedu jedu!" Všichni jí měli rádi. Hlavně děti si milou a stále dobře naladěnou mašinku oblíbily.
   Nejčastěji jezdila po Krkonoších. Kolem kolejí byly lesy a kopce, v zimě tu bylo plno sněhu a v létě se lesy modraly borůvkami nebo červenaly sladkými jahodami. Vozila osobní vagóny plné lidí, kteří jezdili do práce, do školy i na výlety. A protože byla velmi silná, tak i těžké nákladní vagóny s uhlím, dřívím a různými bednami. Zdolala každý kopec, byla rychlá a spolehlivá. Nefňukala, nestěžovala si, měla svoji práci ráda. Jen jedno jí mrzelo. Neměla žádné jméno. Děti, které vozila, na sebe pokřikovaly: "Toníku, Klárko, Petříku, Baruško!" Ale ona? Byla jen "červená mašinka s číslem". Takových všude jezdilo! A lokomotiv Brejlovců bez pořádného jména jakbysmet.
   Jednoho dne se mašinka dočkala. Její strojvůdce ji odvezl do železničního depa a tam ji dělníci převlékli do zbrusu nových šatů. Měly borůvkově modrou barvu a lokomotivě to v nich moc slušelo. Takové šaty dosud žádná jiná mašinka neměla.
   Když v novém oblečení poprvé vyjela na trať, všem se až zatajil dech. Taková krása!!! "Jen se na naši mašinku podívejte, jak celá září!" A opravdu. Modrá lokomotiva se jen leskla a šťastně se usmívala. Lidé na nádraží si modře oděnou mašinku prohlíželi ze všech stran: "To bude jízda! Pojedeme vláčkem, který má stejnou barvu jako borůvky v lese!" Pan průvodčí je musel popohnat k nástupu, aby modrá lokomotiva odjela včas a neměla zpoždění. A naše mašinka si rázem vysloužila nové jméno. Opravdové. Takové, jaké žádná jiná lokomotiva na světě neměla - Borůvka 🫐
   Jak se lokomotiva Borůvka dostala do Tochovic a jaká prožívala dobrodružství? O tom zase až jindy 😉
Dobrou noc 🛌

📷 Zima 2026 U Kolejí ❄️ - Číňan 

📷 Zima 2026 U Kolejí ❄️

Zima U Kolejí ❄️

Čtení z druhé Pamětní knihy železniční stanice Tochovice

Výstavba vlečky vodního díla "Orlík"
   Dnes jsme pro vás vybrali nejzajímavější "kapitolu" z Druhé Pamětní knihy železniční stanice Tochovice. Týká se výstavby vlečky Vodního díla "Orlík"
   S projektem vlečky bylo započato v měsících září a říjnu 1955. V Tochovicích proběhlo místní šetření dne 28.11.1955, kdy byl celý projekt vysvětlen projektantem.
   Přeneseme se do roku 1956 a budeme citovat z událostí ve stanici Tochovice:
   S výstavbou vlečky Vodního díla "Orlík" bylo v tomto roce skutečně započato. Na katastru Tochovickém byla započata práce v druhé polovici roku.
   Přísun materiálu a práce na příští trati jest v plném proudu. Dováží se sem zatím cement, štěskopísek a betonové roury.
   Planýrování trati vykonávají také dělníci ze Slovenska. Jsou to zaměstnanci n.p. Zemstav Praha a n.p. Stavby silnic a železnic Praha. Mezi zaměstnanci jsou také dělníci národnosti slovenské, maďarské a cikáni. 
   Všichni svorně pracují na výstavbě tak důležité trati za pomoci různých bagrů a jiných technických pomůcek. 
   Stavební práce řídí mladí inženýři Novák Emil ze závodu Stavby silnic a železnic n.p. Praha a ing. Hrachovec Jaroslav ze závodu Zemstav n.p. Praha.
Jim jsou dobrými pomocníky dělmistr Matějka Jaroslav a dispečer Šťovíček.
   Strážní domek čís.50 v obvodu stanice v km 60.024 musel ustoupiti požadavkům projektu trati a byl proto v měsíci listopadu rozbourán. Byl to hezký domek, skoro nám tu teď chybí. Poslední obyvatel byl   dělník traťové distance Brynda Jaroslav s rodinou.
   Propustek (most) na farské louce byl postaven koncem listopadu.
   Dne 1. února 1956 bylo zřízeno ve skladišti Tochovice ložiště dříví, majitel Krajská lesní správa Praha - Lesní závod Příbram. Je sem dováženo dříví z lesů pokácených při stavbě vlečky. Průměrně se z Tochovic odveze 30 vagonů dřeva měsíčně do různých dolů a průmyslových podniků. Také do západního Německa vyvážíme dříví.
   Most na vlečku v Tochovicích. Zdroj: Obec Tochovice
   Události ve stanici - rok 1957:

   Výstavba vlečky Vodního díla "Orlík" pokročila v tomto roce takto: byla položena kolej 5.,7.,9.,11. Kolej 5 jest však dosud používána k montování kolejiva na pokládku trati, zbývá proto ještě na této koleji položiti asi 300 m kolejiva. Položení celé 5. koleje může býti uskutečněno až po dokončení pokládky po celé vlečce.
   Skolaudována byla část koleje 7. a 9. na obou zhlavích kam možno přistavovati vozy. Na trati položeno asi 10 km kolejiva až k budoucí výhybně Pečice. Štěrkové lože ve stanici v celém rozsahu na trati až do km 2.2. podbito.
   Rozestavěna také výtopna.

   
   Ve stanici Tochovice postavena provisorně dřevěná budka, která slouží jako služební místnost signalisty čís.I.
   Stavební ruch na vlečce ke konci roku jest velmi čilý, zvláště k tomu přispívá příznivé počasí .
   Podle plánu má výt vlečka dána do provozu od 1.6.1958. Stavební práce na této trati řídili nadále Ing. Emil Novák, Ing. Morda, dělmistři Matějka J. a Pavlíček J. Že měl na této stavbě lví podíl i kolektiv zaměstnanců žst. Tochovice není pochyb.
Lokomotiva železničního vojska ve stanici Tochovice. Zdroj: fb Přehrada Orlík
Stavba vodního díla Orlík
   V roce 1974 byly v Tochovicích natáčeny záběry pro film Zbraně pro Prahu a to jak v interiérech tochovického zámku, tak i přímo na vlečce.
   Po dokončení stavby přehrady ztratila vlečka svůj význam. Na konci 90. let byl vytrhán železniční svršek a v současné době trať pomalu zarůstá lesním porostem a níže položené úseky jsou zaplavovány vodou.
   Železniční vlečka Tochovice - Orlík sice zmizela, ale nezůstala zapomenuta.
Spolek Rakovnicko - Protivínské dráhy každoročně pořádá 17km dlouhý pochod po trase bývalé vlečky.

Novoroční zvonění U Kolejí 🥂

ŠŤASTNÝ ROK 2026 🎆🎇🍾🥂

   Rok 2025 končí..... 
 
Ať je rok 2026 plný štěstí, zdraví, lásky a splněných přání 🥂♥️

Ještě jedno ohlédnutí za Pekelným vagónem 2025 👹

   Pekelný vagón 2025 se mimořádně vydařil. Dorazilo opravdu velké množství malých hříšníků a audience u Lucifera přinesla zajímavé poznatky.
   Zatímco u těch nejmenších bylo hlavním hříchem odmlouvání, neposlouchání, nechuť k česání či cucání palce, u těch větších kraloval jeden z hříchů - neustálé hraní Minecraft 🎮.
   Není divu, že i na Pána Pekel toho už bylo moc 😄. Myslíme, že o "krabičkách" se mu bude na pekelném loži ještě dlouho zdát 😄.
   
   Poznámka pod čarou:  Lucifer si již Minecraft objednal a paří od rána do večera, aby byl pro příště v obraze 😉
   Na audienci u Lucifera se dostavily děti všech věkových kategorií. Můžeme prozradit, že nejmladšímu "hříšníkovi" byly 2 roky a nejstaršímu 19 let.
   Musíme přiznat, že nás překvapilo velké množství lidí, kteří se této akce zúčastnili. Pekelníci sice nesebrali ani jednu jedinou dušičku, nicméně získali cenné informace a nápady pro příští ročník Pekelného vagónu 😉.
   Již nyní můžeme prozradit, že opět bude možnost přinést i vlastní balíčky pro své malé hříšníky (tento nápad dostalo hned několik rodičů, kteří vlastní čertovskou odměnu pro děti předali Luciferovi před audiencí). 
   Protože fronta před Pekelným vagónem byla opravdu dlouhá a někteří čekali až dvě hodiny, připravíme pro příště pro děti několik stanovišť, na kterých budou probíhat různé aktivity s Pekelníky a rozhodli jsme se zde postavit i malé kino s čertovskými pohádkami, aby jim čekání na audienci u Lucifera rychleji a příjemněji utíkalo.
   Opět otevřeme historický vagón za Trutnovským Brejlovcem, který bude i tentokrát vytopený a ve kterém bude možno příjemně posedět.
   Těší nás vaše zpětná odezva a budeme rádi za každý nový nápad, který Pekelný vagón 2026 opět posune o nějaký ten stupeň výš.
   Také děkujeme za fotografie, které nám posíláte. Na závěr přidáváme pár dalších, které jsme od vás dostali zveřejnění naší reportáže a již teď se těšíme na příští setkání U Kolejí 👹
    

Reportáž z Pekelného vagónu U Kolejí 👹🚂

   Přinášíme vám slíbenou reportáž ze středečního Pekelného vagónu 👹
      Úkol od Lucifera zní jasně: "Potřebujeme spoustu dušiček! Znáte to - Peklo je velké a čerti jsou kůže líné. Je potřeba přikládat pod kotle, zametat, vyprášit kožichy, Lucifera podrbat na zádech, Bludimíře připilovat rohy, no práce je tam víc než dost a chybí pomocníci. Takže hybaj hledat a přivést a hlavně - neodmlouvat! Nebo z vás udělám žížaly!"
   Je něco málo před 17.hodinou a čerti se začínají rojit U Kolejí. Je jich opravdu dost. Zapalují pekelné ohně, chystají pytle, řetězy a vidle a už se těší na děti.
   Je 17hodin. Pekelná brána U Kolejí se otevírá a míří k ní první odvážlivci. 
   Některým ta počáteční odvaha vydržela jen do setkání s prvními čerty..... 😉
   Cesta k Pekelnému vagónu byla strašidelná. Na jejím konci na děti čekalo Peklo 👹😈
      Peklo, to není žádný vyparáděný zámek. Všude pavučiny, kostlivci a všelijaká havěť. A přímo uprostřed pekelný trůn a na něm .... sám Lucifer s Knihou hříchů. 
   Pro děti začaly "pekelné chvíle". Musely se vyzpovídat Luciferovi ze svých hříšků. Ne všechny se ke svým prohřeškům hodlaly přiznat, ale musíme říci, že mnozí rodiče svým ratolestem často velmi ochotně napovídali a co nevyzradili rodiče, to "napráskala" Luciferova pomocnice - hádavá čertice Bludimíra 👹😄
   Lucifer to zkrátka neměl jednoduché - na jedné straně drbna Bludimíra, na druhé nevinný dětský kukuč, který by obměkčil i ostříleného pekelníka. Poslední slovo tak dostala Pekelná váha, která se nikdy nemýlí. Když se rozsvítila zeleně, bylo to dobré, ale jakmile se rozsvítila červeně, bylo zle!
   S čerty se občas dá smlouvat a tak se malí hříšnici mohli vykoupit nejen slibem, že se polepší (a čerti si to samozřejmě čas od času zkontrolují), ale i pěknou písničkou nebo básničkou.
   Co si budeme povídat - všechny děti uspěly a zasloužily si odměnu z Luciferovy truhly 😉
   Musíme prozradit, že pekelné chvilky nezažívaly jen děti. Lucifer se rozhodl vyzpovídat i některé z rodičů. Samozřejmě, že všichni tvrdili, že žádný hříšek nemají. Jenomže - jejich ratolesti jim to jen tak nedarovaly a někdy se nestačil divit nejen Lucifer, ale i samotní dospělí hříšníci. 
    Na Pekelnou váhu se tak dostali i mnozí tatínkové a maminky 😉. A jak se vykoupit z hříchu? No samozřejmě básničkou nebo písničkou 😄
   Pekelný vagón 2025 byl zkrátka plný překvapení, smíchu, někdy trošky pláče, dobré nálady - zkrátka se vydařil. Peklo sice zůstalo bez nových pomocníků a Luciferův rozkaz splněn nebyl, ale - třeba někdy příště 😉. U Kolejí se zkrátka děti i čerti spolu kamarádí ❤️
   Spousta z vás byla určitě zvědavá, jestli se i letos objevil pravý "Krampusák". K radosti mnoha dětí i dospělých - objevil. Patří mu naše velké poděkování. Pokud jste to ke Kolejím letos nestihli a rádi byste se setkali jak s Krampusem, tak s celou jeho pekelnou skupinou, sledujte stránky Dragon Krampus Český Krumlov a jejich akce. 
   Na závěr bychom chtěli poděkovat všem dětem i jejich doprovodu - byli jste všichni skvělí ❤️. 
   Poděkování patří také všem zúčastněným čertům, čerticím i čertíkům, všem, kteří pomáhali akci připravit. Děkujeme Obci Tochovice, která nám i letos vypomohla, zapůjčila nám některé potřeby a od které děti našly v truhle spoustu adventních kalendářů. Díky patří mnoha dalším lidem - někteří nám poskytli zdarma dříví na pekelný oheň, jiní zapůjčili rekvizity, další připravili pohoštění a spousta lidí darovala hračky a sladkosti pro děti. I díky vám jsme mohli připravit dětem skvělý den ❤️.

Další Pamětní kniha železniční stanice Tochovice nalezena!

   Před časem jsme sem dávali úryvky z Pamětní knihy železniční stanice Tochovice, kterou nám zaslal Národní archiv v Praze. 
   Čtení zde mělo veliký úspěch a můžete se k němu kdykoli vrátit kliknutím na záložku "Pamětní kniha stanice Tochovice" na našich stránkách.
   Nyní se nám ozvala paní za Státního oblastního archivu v Plzni, že objevila její pokračování, které nám rovnou zasílá.    
  Přinášíme tedy další zápisky náčelníka tochovické stanice - Josefa Matase.
📸 Přednosta stanice Josef Matas s manželkou a dcerou - převzato z oficiálních stránek Obce Tochovice.
🕚 ROK 1953 🕚

Halloweenská stezka očima dětí z MŠ 🎃👻

   Šikovné děti z MŠ Tochovice nám nakreslily, jak si užily Halloweenskou stezku 🎃. Obrázky ukážeme i našim duchům 👻 - určitě je potěší tak, jako potěšily nás.
   Děkujeme, jsou krásné ❤️

Středočeská setkání - dnes o železniční expozici U Kolejí

   Jak to celé začalo? Byla železnice mou celoživotní vášní? Jak vznikl nápad vybudovat expozici na vlastní zahradě? Jaké je bydlení pár metrů od kolejí? Co mám dál v plánu?
   Tyto a další otázky jsme rozebírali v pořadu Středočeská setkání s moderátorkou Šárkou Formánkovou. Dnes proběhlo v Českém rozhlasu premiérové vysílání a pro ty, kteří ho nestihli, přináším odkaz (stačí kliknout na níže uvedené modré tlačítko).   
Odkaz na rozhovor - Středočeská setkání
 

Opět renovace - tentokrát Číňana

 Minule jsem vám znovu představil Číňana – více než stoletou zvoncovou návěst, na kterou jsem pyšný.
 Samozřejmě čas nejde zastavit, blíží se zima a Číňan potřebuje renovaci.
 Jak je vidět, za ta léta převlékl kabát již několikrát.
 Uvidíme, jak mu bude slušet nový.
 Něco mi říká, že se do zimy rozhodně nudit nebudu 😉

Zvoncová návěst - Číňan

   Zvoncová návěst z 19.století - Číňan. Jeden z nejvzácnějších exponátů v železniční expozici U Kolejí. 
   Co to takzvaný "Číňan" je a jak fungoval? Přesuňme se tedy zhruba do poloviny 19. století.
   Již od počátku železnic trápil konstruktéry problém zabezpečení jízdy vlaků. Podle jednoho z prvních nařízení tak "směly vlaky následovati za sebou po půl hodině, na tendru musil seděti pozorovatel, který nesměl spustiti oka s přivěšených vozů a s průvodčích, sedících na střechách u brzd. Vlaky nesměly býti trpěny ve stanicích déle než bylo nutno."
   To bylo v dobách, kdy malé čtyřkolové lokomotivy s osmi vozíky "řítily se dvakrát tak rychle jako klusající kůň krajinou", tedy ve skutečnosti rychlostí asi 30km/h.
  Toto tzv. časové zabezpečení nedokázalo si poradit s neočekávaným zastavením vlaku a po několika vážných nehodách se přešlo k zabezpečení prostorovému, spočívající v zásadě, že v daném čase se na ohraničeném úseku trati (např. mezi stanicemi) může nacházet pouze jeden vlak. Další vlak je do tohoto úseku vpuštěn až poté, co jej původní vlak prokazatelně opustil. Ve slově PROKAZATELNĚ spočívá hlavní půvab zabezpečovací techniky.
   K zajištění tohoto pravidla byla používána celá řada návěstí a technických zařízení. Zpočátku se jednalo o praporce, terče, košová návěstidla a třaskavky.
   Později přibyla distanční návěstidla, zvoncové návěsti a telegraf. Telegraf byl u nás ( míněno Rakousko - Uhersko) zaveden roku 1847 a zvoncová návěst roku 1854. Zvoncová návěstní soustava se spolu s telegrafem na dlouhá léta druhé poloviny 19. století stala základním způsobem dorozumívání železničních zaměstnanců. Poslední byly u nás (tentokrát už v ČSSR) zrušeny až v roce 1953.
   Zvoncová návěst  předávala signály jako kombinaci několika skupin rychle po sobě jdoucích úderů oddělených krátkými pauzami. Například předpis "C. k. privilegované rakouské společnosti státní dráhy" (StEG) uvádí jako signál č.1 "Vlak jede směrem ku konci linie" kombinaci ".. .. .." (dva údery, mezera, dva údery, mezera, dva údery). Předpis rovněž uvádí, že údery po sobě jdoucí následovaly po 2 vteřinách, mezera mezi skupinami úderů trvala zhruba 6 vteřin.
                                                                   (převzato z Klubového zpravodaje Společnosti moravských parkových drah)   
Scéna z filmu Přednosta stanice - přímo za Vlastou Burianem a Jaroslavem Marvanem můžete vidět zvoncovou návěst Číňan.
   Proč název "Číňan"? Vzhled návěsti s kuželovitou stříškou připomínal Číňana stojícího v rýžovém poli s typickým čínským kloboukem.
   Kdysi hojně využívanou návěst dnes můžete vidět jen zřídka - např.v některých železničních muzeích - ale je jich jen pár (bezpečně víme o třech), které dosud fungují. A Číňan U Kolejí je jednou z nich.

Renovace vagónu 6.díl 

📷 Výstražníky U Kolejí 📷

🎥 Video-Úlovky u Kolejí 🎥

Brejlovec 754 076-8

   Podařilo se mi "ulovit" dalšího Brejlovce, který  hlasitě pozdravil a prosvištěl si to kolem mé železniční expozice 🙋‍♂️
   Tento krasavec, přezdívaný také jako Brejlovec čtyřka, byl vyroben v roce 1980 v ČKD Praha a od té doby prošel několika změnami svého "ohozu".
   Pojďme se na jeho šatník podívat 😉
Autor: Jiří Vobecký
Autor: Karel Kalina

📷 Když ještě jezdil Trutnovský Brejlovec - 750 346.9 📷
Posuďte sami - nebyla to krása?

Autor: Milan Kuty

Tři roky od návštěvy Pozor vlak. 
Nezahálel jsem. Něco přibylo, něco se změnilo. Sny zůstávají a plánů je víc než dost 🚂

 Jsou to tři roky, co pořad Pozor vlak natáčel reportáž v expozici U Kolejí.
 Když se na to s odstupem času dívám, je neuvěřitelné, co se za tu krátkou dobu změnilo. Vagón získal novou barvu, přibyla parní lokomotiva Hortenzie, další návěstidla, posezení, exponáty… no je toho spousta.
 Hodně se změnilo i v mém osobním životě. Sny ale zůstávají. Pokud to jen trochu jde, snažím se je proměnit ve skutečnost. 
 „Hytláka“, o kterém byla v pořadu zmínka, se mi sice získat nepodařilo, ale nakonec mi život přihrál do cesty starý vůz „dobytčák“. Rád bych z něj vytvořil zážitkové ubytování. Je to výzva jako hrom a - s pomocí bráchy a pár kamarádů - se jí snažím zdolat.
 Už teď vím, že tím to nekončí. Znám se. Plánů mám moc, ale den má jen 24hodin.
 Za ty poslední tři roky jsem opět ušel pořádný kus cesty. Nechvátám. Občas se zastavím, „kecnu si na zadek“ a prostě se jen kochám tím, co tady mám.
 Sny se pomalu, ale jistě, plní a já jsem rád za vše, co se povede.

Renovace vagónu (4.díl) - ACH BOŽE MŮJ!

Pozdrav od mašinfíry vždy potěší, aneb - Bardotka zdraví Tochovice 🙋‍♂️

25.6.2025 - Naše facebooková skupina slaví 5. narozeniny 🎂🥂

   Ano, dnes slaví své 5.narozeniny facebooková skupina U Kolejí.
   Před více než 10-ti lety jsem pomalu začal budovat železniční expozici. Tedy - v té době jsem ještě netušil, že to jednou expozice bude. Prostě jsem začal sbírat a renovovat staré železniční věci. Sbírka se rozrůstala, přibyla návěstidla, Brejlovec, vagón.... Lidé se zastavovali, prohlíželi si, co mi na zahradě zase přibylo a zajímali se. Pro někoho to byl starý šrot a krámy a pro jiné kus staré, krásné, železniční historie.
   Před pár lety mi bylo řečeno, ať založím facebookovou skupinu. Že by to mohlo lidi zajímat.
   No... zkusil jsem to. Tak přesně před 5-ti lety - 25.6.2020 - vznikla facebooková skupina U Kolejí.
   Dlouhou dobu v ní bylo jen pár lidiček, ale expozice rostla, stávala se čím dál známější. I skupina se rozrůstala a v současné době má více než tisícovku členů.
   Připíjím vám na zdraví a na splněné sny. Děkuji za přízeň, které se železniční expozice U Kolejí těší🥂  
   
   
Facebooková skupina U Kolejí

Naše bádání pokračuje...
aneb - něco málo ze života závoráře.

   Stále pokračujeme v pátrání po historii vechtru U Kolejí. Není to snadné a prozatím nejsou výsledky nic moc, ale někdy se nám podaří nalézt opravdu zajímavé historické archiválie.
   Jako například Protokol c.k. ředitelství státních drah ze 14. dubna 1917 týkající se "přeměny dosavadních tažných závor bez zvonku v Tochovicích na km 60.025 tratě protivínsko - zdické na vzdáleněji obsluhované tažné závory se zvonkem".
   Jak takové "úřední řízení" v té době vypadalo?  
   Udělala se tzv. Politická pochůzka Katastrální obce Tochovice, kde se sčítala frekvence na přejezdu v km 60.0/1 a to v týdnu od 15. do 21. října 1917.
   Citujeme z protokolu:

   "Během týdne od 15. až do 21. října zjištěna průměrná frekvence počtem 84 chodců a 3 povozy.
   Lze tudíž označiti zjištěnou tuto frekvenci jako slabou, která se vzhledem ku karakteru cesty jakožto polní, zvýší toliko v době pilných prací polních a sklizně.(pozn. nejedná se o překlep, fakt je psán  karakter a ne charakter - byl používán grécismus 😉) 
   Nedá se však očekávati, že by následkem změněné obsluhy závor byla doprava po cestě více zdržována než dosud, tím méně, jelikož nynější nové mechanismy svému účeli zplna vyhovují a bezpečnou funkci, pokud se týče lehké obsluhy, bezvadného předzvánění, včasné zavírání, jakož i otvírání umožňují."
   Součástí takovéhoto protokolu (tento obsahuje 16 stran) je i technická zpráva, ze které vám také kousek odcitujeme:

   "Příčinou navržené přeměny dosavadních tažných závor bez zvonku km 60.025 tratě protivínsko-zdické na vzdáleněji obsluhované tažní závory se zvonkem jest přeložení stanoviště výhybkáře od strážního domku č.50 k návěstní budce v km 60.187 následkem rozšíření stanice Tochovice roku 1914...."   
"... Nové tažní závory se zvonkem opatří se pohonem s klikou, jež obsluhovati bude výhybkář z návěstní budky v km 60.187.
   Vzhledem na souběžnou cestu 60°/3 v pravo dráhy zřídí se nová spolehlivá konstrukce s určitou, vzdálenosti závor odpovídající dobou předzváněcí, jež potrvá v daném případě 34 vteřin, tak že každému povozu nalézajícímu se na přejezdu dána jest možnost, bez překážky na druhou stranu dráhy se dostati, než se závory sklopí.
   V té příčině nutno dbáti výstrah na závorách umístěných, jelikož mezi zvoněním nesmí žádný povoz bez následku, že bude uzavřen, na přejezd více vjížděti."
   "Užitím novější spolehlivé konstrukce závor docílí se nejen bezpečné zavírání přejezdu za jízdy vlaků, nýbrž zavírání i otevírání děje se za poměrně kratší dobu, než se dosud státi mohlo.
   Vedle toho uvolňuje se těmito závorami celá světlá šíře přejezdu i co do výšky, jelikož závory v otevřeném stavu stojí svisle, nebrání volné dopravě povozů o vyšších nákladech.
   Za to jsou však v poloze vodorovné, totiž ve stavu zavřeném, proti nedovolenému nadzvednutí mechanickým způsobem zabezpečeny.
   Dle platných ustanovení §41 dopravního řádu železničního, jakož i dle předpisu pro strážníky dráhy, zavírají se závory nejpozději 5 minut před očekávaným příjezdem vlaku, což platí stejně pro závory ruční, jako tažní."
   "... Otevírání nových závor bude trvati pouze 20 vteřin.
   Délka drátového vedení od pohonu až k závorám obnáší 172.7 m a sestává z dvojitého, stejnosměrně napnutého 4 mm silného ocelového drátu.
   K provedení předmětného projektu není zapotřebí cizího pozemku, jelikož veškerá zařízení budou provedena na pozemku dráhy.
   Taktéž vodotoče se novými úpravami závor nezmění."
   Historie má zkrátka své kouzlo a je skvělé, že se daří zachovat alespoň její část ❤
📸 Z naší fotogalerie 📸

Pojďme se mrknout do vagónu U Kolejí 🚂

Proč právě vechtr v Tochovicích?

   Spousta lidí si myslí, že jsem – jak se říká – „naplavenina odjinud“, která žije v Tochovicích „pouhých“ dvaadvacet let. Chyba lávky.  
   Tochovice jsou rodištěm mojí maminky, žila tu moje babička a tak jsem zde trávil krásné chvíle již od narození.
   Když mi bylo osm let, koupili moji rodiče strážní domek. Vechtr č.51 - U Kolejí. Malý, více než stoletý domek s dvorkem a zahradou, přímo u přejezdu s mechanickými závorami s trojlístkem. Byl jsem tu - prostě doma.
   Vechtr jsme využívali jako chalupu a nejen my. Několikrát po sobě se v něm ubytovaly děti z příbramské mateřské školy, kde tehdy moje maminka pracovala. Strážní domek jim posloužil jako školka v přírodě. Prostě - jedinečný zážitek. Suchý záchod, venkovní sprcha, klid a čistý vzduch. Kolem projížděly vlaky a děti podnikaly procházky do okolí.
    Na svátek horníků vzal taťka mě a mého mladšího bráchu do cirkusu Berousek. Musím podotknout, že tatínek – horník, tento svátek opravdu náležitě „oslavoval“, takže byl v mírně povznesené náladě 😁.
    Cirkusové představení jsme tenkrát propásli, ale mohli jsme si prohlédnout alespoň zvěřinec a také – poníky. My, malí caparti, jsme samozřejmě začali žadonit: „Tati, kup nám koně! Prosííím! My se o něj budeme starat!“ Co na tom, že jsme bydleli v příbramském paneláku a nikdo z nás o koních nic nevěděl – prostě jsme ho chtěli.      Taťka se jen rozhlédl a pronesl: „A kterýho byste chtěli?“ „Třeba toho hnědýho… Prosííííím!“
    Neuvěříte! Tatínek si nechal zavolat přímo ředitele cirkusu - pana Berouska a naprosto vážně pronesl: „Kolik by stál ten hnědý poník? Já ho koupím.“ Ředitel si musel myslet, že jsme blázni a tak jen pronesl: „Tenhle? Tak pět tisíc.“ (tenkrát to bylo opravdu dost peněz).
   „Dobře", pronesl s klidem taťka, "já ho beru. Zabalte mi ho. Já se pro něj za hodinu vrátím.“ Podal majiteli zálohu 1000,-Kč a odvedl nás domů.
    „Mami, taťka nám koupil koně!“, volali jsme, sotva jsme otevřeli dveře. Chudák mamka. Chvíli si myslela, že je to vtip. Nebyl.
   Poníka jsme tedy měli. Ustájili jsme ho – kde jinde, než v našem vechtru v Tochovicích. Od té doby jsme tam byli denně.
    Koník to byl sice krásný, ale  kopal, kousal a nikdo se k němu nemohl přiblížit. Zkrátka takový malý nezkrotný čert 😈.
   Ještěže byli tenkrát Tochovice plné „koňáků“ ze státního statku. Pomohli mi Bleska zkrotit, drželi nade mnou ochrannou ruku a všemu mě naučili.
   A věřte nebo ne, brzy jsem se zúčastnil svého prvního dostihu a to na tradičním Zemědělském dnu v Tochovicích. 
   Tedy upřímně vám řeknu – hrůza.
   Koně před startem nesměly moc žrát, jenže to neznáte Bleska. Ten byl jako auťák. Dostatečně nenatankujete? Nedojedete.
   Pár metrů před cílem mě prostě shodil na zem a v klidu, jakoby se nechumelilo, začal spásat trávu.
   Všichni z toho měli ohromnou legraci 😂 Koňáci nám pak přinesli dárek – otep sena, aby se Blesk pořádně nažral.
Startovací listina -  číslo "7" mi sice vítězství nepřineslo, ale alespoň byla sranda 😁
  
   Po pár letech jsem vyrostl a poník byl pro mě již malý. 
   Tehdy jsem navštívil stáje v JZD Starosedlský Hrádek. Tam měli krásného hucula. Moc se mi líbil a samozřejmě jsem ho "strašlivě chtěl".
   A víte co? Přesně – taťka mi ho koupil. S vozíčkem, postrojem, sedlem. Maminka to i tentokrát ustála – byla už na naše výstřelky zvyklá.
   Hucul se jmenoval Ďábel.
   Blesk a Ďábel. Oba hřebci. Svá jména si opravdu zasloužili. Hned první den to vypadalo, že chlívek u vechtru spadne. Hrozný masakr.
   Na dalších dostizích jsem o Zemědělském dnu opět vyjel - tentokrát na Ďáblovi.
   Celkem jsem se zúčastnil 4 dostihů za Státní statek Tochovice a musím říci – rád a s úsměvem na to vzpomínám.
    V roce 2003 jsem od rodičů domek koupil a již jsem zde zůstal natrvalo.
    Častokrát se mi lidé smáli, že bydlím ve vechtru. Tenkrát mě napadlo, kolik lidí asi ve strážních domcích žije nebo kolik lidí se o ně zajímá a tak jsem na Facebooku vytvořil skupinu Vechtrovny – strážní domky u trati. Dva roky měla jen 3 členy. Dnes je ve skupině přes 7tis. lidí 👍. Vechtry zkrátka mají své kouzlo.
   Začal jsem zde budovat železniční expozici. S návěstidly, Číňanem, kabinou Trutnovského brejlovce, parní lokomotivou Hortenzií, dvěma vagóny a se spoustou železničních exponátů.
   K bývalému strážnímu domku to prostě patří a já také.
   Sem – k vechtru č.51 – U Kolejí v Tochovicích.
   Pamětní knihu železniční stanice v Tochovicích jsme minule dočetli, ale naše bádání po historii mého strážního domku bude pokračovat dál. Pokud se nám podaří opět vypátrat něco zajímavého, určitě to zde zveřejníme. 
   Jestli narazíte na nějaké informace či fotografie i Vy, ozvěte se nám. Budeme rádi.

HISTORICKÉ OKÉNKO

Jak to všechno začalo?

   Myslím, že by bylo dobré vám ukázat, jak vše začalo a co vše se muselo udělat, aby nějaká expozice vznikla.
  Moji rodiče koupili tento vechtr (z roku 1875), když mi bylo 8 let - v roce 1980. 
  Nikdy bych nevěřil, že zde jednou budu žít trvale, natož abych začal dělat nějakou expozici. Jenže, víte jak to je. Člověk míní - život mění.      Dnes tady žiji skoro 21 let a neměnil bych. Mám to tady rád ❤🚂
   Duben 2007
Vyhledávání