Železniční poklady nemám jen v expozici. Některé mám i doma. Jako například tuto lampu.

  Podobnou můžete vidět i v Národním technickém muzeu v Praze.  

A k čemu takovéto lampy sloužily?  Dříve visely na stožárových návěstidlech – příjezdových, oddílových nebo odjezdových, které se používaly zhruba od 80.let 19. století.  Současně s nimi se, jako zdroj světla pro vyjádření nočního znaku, začaly přidávat na návěstidla i petrolejové lampy soustavy Wendler.     Na jejich dně byla umístěna nádržka na 300g petroleje s hořákem a skleněným cylindrem. Pro odvod spalin bylo těleso lampy nahoře vybaveno komínem tvaru ležatého půlválce. Světlo lampa vysílala přes kruhové zasklené otvory v přední i zadní stěně lucerny. Jen na odjezdových návěstidlech měla lampa zasklený otvor jen směrem k vlaku, kterého se týkala. Pro kontrolu svícení v opačném směru v tomto případě sloužil malý otvor. Pro náležité zbarvení vyzařovaného světla sloužily různobarevné filtry předsouvané před návěstní lucernu a pohybující se spolu s návěstním ramenem či deskou.  Na stožár návěstidel se lampy umísťovaly pomocí lampových výtahů, které umožňovaly, pro potřebu údržby a doplňování petroleje, lampy snadno stahovat a vytahovat. Ve výtahu se lucerny zavěšovaly na dva háky a proti rozhoupání byly zajištěny jedním nebo dvěma trny výtahu, zasouvanými do příslušných otvorů ve spodní části lucerny.    Přestože v období po 2. světové válce byly tyto lampy postupně nahrazovány modernějšími typy se stupňovitou čočkou, mnohé ze starších lamp vydržely v provozu až téměř do konce 20. století.