Zimní večery jsou dlouhé a tak jsme se vám je rozhodli zpříjemnit občasným Večerníčkem 😉 Samozřejmě že to bude Večerníček železniční - prostě U Kolejí 🚂

   Před mnoha a mnoha lety se v jedné továrně narodila krásná mašinka. Měla červené šaty se žlutou stužkou a patřila do významné rodiny Brejlovců.

   Červená mašinka se žlutou stužkou našla svůj domov v železničním depu v Trutnově. Měli tam krásné nádraží. Pan výpravčí ji každé ráno pozdravil a zamával jí zelenou plácačkou, které se říká výpravka, na cestu. Její strojvedoucí se pohodlně usadil, zatáhl za páčku a "hu hůůůů", lokomotiva se rozjela. Měla veselou náladu a spokojeně si pobrukovala: "Šššš jedu jedu!" Všichni jí měli rádi. Hlavně děti si milou a stále dobře naladěnou mašinku oblíbily.

   Nejčastěji jezdila po Krkonoších. Kolem kolejí byly lesy a kopce, v zimě tu bylo plno sněhu a v létě se lesy modraly borůvkami nebo červenaly sladkými jahodami. Vozila osobní vagóny plné lidí, kteří jezdili do práce, do školy i na výlety. A protože byla velmi silná, tak i těžké nákladní vagóny s uhlím, dřívím a různými bednami. Zdolala každý kopec, byla rychlá a spolehlivá. Nefňukala, nestěžovala si, měla svoji práci ráda. Jen jedno jí mrzelo. Neměla žádné jméno. Děti, které vozila, na sebe pokřikovaly: "Toníku, Klárko, Petříku, Baruško!" Ale ona? Byla jen "červená mašinka s číslem". Takových všude jezdilo! A lokomotiv Brejlovců bez pořádného jména jakbysmet.

   Jednoho dne se mašinka dočkala. Její strojvůdce ji odvezl do železničního depa a tam ji dělníci převlékli do zbrusu nových šatů. Měly borůvkově modrou barvu a lokomotivě to v nich moc slušelo. Takové šaty dosud žádná jiná mašinka neměla.

   Když v novém oblečení poprvé vyjela na trať, všem se až zatajil dech. Taková krása!!! "Jen se na naši mašinku podívejte, jak celá září!" A opravdu. Modrá lokomotiva se jen leskla a šťastně se usmívala. Lidé na nádraží si modře oděnou mašinku prohlíželi ze všech stran: "To bude jízda! Pojedeme vláčkem, který má stejnou barvu jako borůvky v lese!" Pan průvodčí je musel popohnat k nástupu, aby modrá lokomotiva odjela včas a neměla zpoždění. A naše mašinka si rázem vysloužila nové jméno. Opravdové. Takové, jaké žádná jiná lokomotiva na světě neměla - Borůvka 🫐

   Jak se lokomotiva Borůvka dostala do Tochovic a jaká prožívala dobrodružství? O tom zase až jindy 😉

   Jednoho dne Borůvka oddychovala na trutnovském nádraží. Stála na odstavné koleji a pozorovala mašinky, které projížděly kolem. Pozdravila uhánějící lokomotivu Bardotku, usmála se na malý Orchestrion a obdivně zamrkala na motorové Prasátko, které srdnatě posunovalo dlouhou řadu vagónů.

  

   Mýlila se. Veliká lokomotiva přestala pít a posunula se blíž k borůvkově modré mašince.

   Černá lokomotiva pozorovala Borůvčino snažení a zasmála se: „Kdepak, Borůvko, já jsem Šlechtična - parní lokomotiva. Vidíš ten komínek? Ty přece žádný nemáš. Uvnitř mého těla se ukrývá veliký parní kotel. Do něj přikládají topiči uhlí, dávají mi hodně pít a z mého komínku tak stoupá pára. Ta také pohání moje kola. Ty už jsi z úplně jiné éry lokomotiv, novější, mladší. Páru již nepotřebuješ. Ani se tolik nezadýcháváš.“

   Jeden chytrý pán, který se jmenoval George Stephenson, vyrobil stroj, který měl být poháněn velkým parním kotlem. Do kotle se přikládalo uhlím a všichni byli zvědaví, zda se tu zvláštní věc s velikým komínem podaří probudit k životu. George doufal, že ano. Věřil tomu dokonce tak moc, že tomu parnímu stroji vymyslel jméno – Locomotion. Doslova to znamená „stroj, který se pohybuje z místa“. My mu však budeme říkat po našem – Lokomotiva.

  

   

  Trutnovské depo bylo plné mašinek. Rychlíkových, osobních, nákladních i posunovacích. Jistě víte, že každá mašinka má svého strojvůdce . To je pán v železničním úboru, který sedí v kabince a řídí lokomotivu. Má před sebou pult s různými tlačítky a páčkami a takový zvláštní volant.
 Borůvka měla strojvůdce dva. Staršího – Vojtěcha, který už řídil mašinky pěknou řádku let. Byl hodný a trpělivý. Mluvil klidným hlasem a každé mašince vysvětloval, co se smí a co ne. 

  Na Štěpána Borůvka své zlomyslnosti nezkoušela. Mladý strojvůdce byl sice pro každou legraci, ale vztekání, odmlouvání a naschvály neměl rád. Kdepak. To se mu v očích zablýskalo a Borůvka věděla, že je zle. Není divu, že si pro svoje lumpárny vybrala staršího Vojtěcha a dávala mu pořádně zabrat. Chudák Vojtěch.

  V lese se nechovala potichu, jak se na všechny hodné děti i mašinky sluší. Kdepak! Schválně dělala takový rámus, až zajíci vyskakovali z pelíšků, veverky poděšeně skákali ze stromu na strom a srnky uháněli, až jim mech a šišky odlétávaly od nožiček. Starý strojvůdce už si s ní nevěděl rady. Domlouval jí, dokonce ji i prosil, ale bylo to málo platné.

  Na svých cestách pozorovala Borůvka okolí. Viděla města i hrady a klikatící se cesty, po kterých jezdila auta. „Proč jenom já nemůžu jezdit po silnici“, bručela si zlostně. „Auta si klidně jezdí, kam chtějí. Všude mají spousty křižovatek a odboček, mohou se samy rozhodnout, kam pojedou a já? Já se musím držet jen těch hloupých kolejí. To není fér!“, vztekala se. Ale jen potichu, protože zrovna seděl v její kabince Štěpán.

  Nebyli tam však jen pekelníci. Borůvka spatřila i několik dětí, které znala ze svých cest. Ta největší zlobidla a výtržníci teď zkroušeně stáli před samotným Luciferem. Pán pekel měl dlouhé rudé vlasy, tmavý chlupatý kožich a veliké zahnuté rohy. Jeho oči se blýskaly za modrými brýlemi, když předčítal hříchy malých hříšníků z veliké knihy. Děti se tiskly ke svým rodičům a horlivě slibovaly, že už budou hodné a polepší se.

 „Jedeme“, přikázal zkoprnělé mašince a jeho oči se za skly modrých brýlí zlověstně zablýskly.

  Borůvka celou noc nespala, jak byla vystrašená.

  Že se vám to zdá jako vymyšlená pohádka? Možná, ale věřte nebo nevěřte, dodnes v prosinci jezdí po krajích Mikulášské vlaky a sem tam se někde objeví i Pekelný vagón.

   Musíme říci, že se Borůvka od setkání s čerty opravdu polepšila. Ono - do Pekla se nikomu hned tak jít nechce, ani mašince, to je jasné. Jenomže, co si budeme povídat, neposlušnost se ze světa hned tak neztratí a my si teď budeme vyprávět o jednom neposlušném návěstidle, kterému se nechtělo cvičit. Dávejte dobrý pozor.

   Nastal červen, Borůvka uháněla po kolejích a lidi i auta, stojící na přejezdu, zdravila veselým houkáním: "Huhůůů, jede Borůvka. Ahoj všichni!" Lidé jí mávali a auta odpovídala zatroubením. 

 A představte si, že jednoho dne vyměnili dělníci jedno staré porouchané návěstidlo nedaleko Martinic za zbrusu nové. Bylo červenobílé s jedním ramenem a všichni železničáři se těšili, jak bude krásně fungovat. 

  Ale ouha! Nové návěstidlo bylo pěkně namyšlené. Bylo pyšné na to, jak je vysoké, krásné a všichni jej obdivují. Sláva mu stoupla do hlavy zrovna ve chvíli, kdy kolem měla projet Borůvka s dětmi.

  Pyšné návěstidlo mašinku dobře slyšelo, ale jen se ušklíblo: "Klidně si houkej, modrá lokomotivo. Já jsem vysoké a ty jsi malá. Nebudu kvůli tobě cvičit. Ne a ne!" 

   Z Borůvčiny kabiny vyskočil strojvedoucí a nervózně se podíval na návěstidlo: "Copak sis to vymyslelo? Honem se koukej umoudřit nebo přijedeme pozdě!"

  "Že se nestydíš, semafore!", vykřikla na pyšné návěstidlo nejmenší holčička Izabelka, "my jsme malí a cvičit umíme a ty, takový obr to neumíš?! Jen se podívej!"

  Návěstidlo se zastydělo: "Ti malí špunti si o mně myslí, že jsem hloupé. A mají pravdu. Mělo bych to rychle napravit." Mrklo na poskakující děti, usmálo se a rychle vzpažilo. Strojvůdce si zhluboka oddychl, děti návěstidlu nadšeně zatleskaly a všichni nastoupili do vagónů. 

  Borůvka zahoukala na pozdrav umoudřenému návěstidlu a rychle vyrazila. Však už byl nejvyšší čas. Prohnala se kolem polí, lesů a luk a za chvíli už zastavila na nádraží v nedalekém městečku.

  Také máte rádi maškarní? Já myslím, že ano. Hlavně děti určitě. Mohou si navléci kostým a hned je z nich princezna, medvěd, kovboj nebo třeba muchomůrka. 

    Děti si dlouhé čekání na vlak krátily vyprávěním zážitků z dnešního nezapomenutelného dne. Pan výpravčí je s úsměvem poslouchal a v ruce si otáčel zelenou plácačku s bílým křížkem. Takové plácačce se správně říká výpravka a určitě jste ji už viděli. Má zvláštní kouzlo. Jakmile s ní nějaký výpravčí mávne, vlak ve stanici se dá do pohybu.

   „Ukaž, no jo, to musíš mít, když jsi král“, odvětil výpravčí.

   To bylo za dávných časů, kdy byla železnice ještě mladá, lokomotivy vydechovaly kouř jako draci a vše vypadalo úplně jinak, než jak to znáte dnes. Mezi stanicemi vedla jen jedna kolej a nebyla žádná moderní zabezpečovací zařízení. Kdepak. 

    Výpravčí z Dolní Louky to možná popletl nebo snad nedostal včas telegram, který ho upozorňoval na Devětapadesátku na trati, kdo ví. Zkrátka odmávl jiné, osobní lokomotivě, volnou cestu a ta vyrazila kupředu. 

   „Co to vyvádíš?“, obořila se Devětapadesátka na osobní lokomotivu. 

   „A už jsme u toho“, mrkl výpravčí Ludva Ludvík na děti, které z něj nespouštěly oči a natahovaly uši, aby jim nic neuniklo, „ten kdo vládne, ten je král. A král musí mít žezlo, to dá rozum“.

  Bez žezla se nesmělo vyjet. Když strojvůdce dorazil do stanice, předal žezlo výpravčímu. Ten ho předal dalšímu strojvůdci a dokud se nevrátilo zpět, nesměl žádný jiný vlak vyjet. Vládnout trati zkrátka mohl v tu chvíli jen jeden.

  „A to byl kdo?“, zeptal se výpravčí dětí.

  Za chvíli se ozvalo supění a zahoukání. Na nástupiště dorazila Borůvka. Oči jí za velkými brýlemi jen přecházely, když uviděla tolik pohádkových postaviček. Nemohla se ubránit úsměvu. To bude mít dnes roztomilé cestující.

   Věděli jste, že i mašinky slaví svůj svátek? Ano, je to tak. Je to oslava dne, kdy na trať vyjela první parní lokomotiva.

   Zastavil se uprostřed točny a ta se s ním dala do pohybu. Lidé začali tleskat. Kafemlejnek se na točně pomalu otáčel a rozhlížel se po okolí. Jeho zrak padl na staré červenobílé závory s kovovým černým sloupem. Na vrcholu sloupu byla černá stříška a pod ní kladívko. Nedaleko stálo zvláštní zařízení s klikou. Byl to trojlístek. 

   Nad sloupem stála stříška a pod ní se skrývalo kovové kladívko. Když se k přejezdu blížila lokomotiva, závorář zatočil klikou. Kola se roztočila a rozpohybovala kladívko, které začalo tlouci do stříšky. Ozývalo se cinkání, které všechny upozorňovalo, že se za chvilku závory začnou spouštět dolů. Jakmile mašinka přejela, začal točit závorář klikou na opačnou stranu a závory se opět zvedly nahoru. Auta měla volnou cestu a mohla pokračovat v jízdě.

 Trojlístek, který Kafemlejnka tak zaujal, přibyl v muzeu teprve nedávno a všechny zdejší mašinky i železničáři znali jeho příběh.

  Jednoho dne Jakub opět spouštěl závory a přitom poslouchal jasné cinkání trojlístku. Ta melodie se mu líbila. Točil klikou a pozoroval pohybující se kladívko.

   Vydal se tedy mezi skály. Sluníčko již zapadalo a nežli se nadál, byla tma. Bloudil mezi vysokými kameny, protahoval se skulinami a hledal cestu ven. Marně. 

   Jakub šel za nimi, jako omámený. Netrvalo dlouho a byl ze skal venku. Oči naposledy červeně zamrkaly a zmizely. S nadějí se rozhlížel kolem sebe. Žádné oči však již neviděl.

  Jakub si šel lehnout a spal, jako když ho do vody hodí. Druhý den již opět obsluhoval své závory. Na příhodu ze skal nezapomněl. Stále mu nešly z hlavy ty blikající červené oči. A jak je možné, že se trojlístek sám od sebe rozcinkal? Záhada.

   "Jakub si přál, aby bylo o jeho trojlístek dobře postaráno a to se také stalo", pokračoval ve vyprávění Kafemlejnek. "Trojlístek byl umístěn ve zdejším muzeu a návštěvníci jej mohou obdivovat. Však už jich moc není", dokončil a rozhlédl se kolem.

   Lokomotiva Borůvka šťastně jezdila po kolejích mnoho let. 

    Borůvce bylo do pláče.

   Borůvka opět osaměla, ale hřál ji dobrý pocit. Zasnila se. V kabince, kterou darovala rozbité lokomotivě, bude opět sedět strojvedoucí a vozit cestující. Do práce, do školy, na výlet. Zažije nové příběhy, nová dobrodružství.

   Borůvka to však již neviděla. Usnula tvrdým spánkem a zdál se jí sen. Byla obklopena dětmi, které se smály, pokřikovaly a občas jí některé pohladilo. Kolem projížděly lokomotivy a zdravily ji veselým houkáním. 

   Borůvka vykulila oči. Nejraději by se štípla, aby se ujistila, že se jí to jen nezdá. Jenomže, lokomotivy prsty nemají. Nezbývalo jí jen doufat, že to není sen.

  Míjeli lesy, města i vesnice, rybníky i železniční tratě. Řidič jel pomalu. Věděl, že veze těžký a drahocenný náklad. Auto se zvolna pohupovalo a Borůvku jeho kolébání uspávalo. Zavřela oči. 

  Borůvka se opatrně rozhlédla. Ocitla se na nějaké zahradě, nedaleko domku, na jehož střeše se vyjímalo starodávné železniční zařízení se stříškou a kladívkem. Na dvorku stálo návěstidlo s napřaženým ramenem.

  Zpráva o tom, že ve vesnici přibyla tajemná modrá lokomotiva, se brzy roznesla. Sousedé se na mašinku chodili dívat a děti se čas od času usadily na pohodlnou sedačku v její kabince. Borůvka se šťastně usmívala. Byla opět mezi lidmi.

 Borůvce se v novém domově líbilo. Trůnila si na zahradě, zatímco její nový pán Daniel bydlel pár kroků od ní v útulném domku, který míval také svou historii. Kdysi se mu říkalo vechtr a bydlel v něm železniční strážník se svou rodinou.

 "Podívej, Borůvko", ukazoval Daniel mašince své cennosti, "tohle je stará trumpetka, kterou kdysi používali vlakvedoucí. Říká se jí povelka. A tady mám trpaslíka", ukazoval na malé trpasličí návěstidlo se dvěma světly, "je to prcek a pořád ne a ne vyrůst", smál se. 

  "Tyto velké lampy", pokračoval Borůvčin pán, "ty se zase věšely na vagóny, aby bylo v noci vidět, kde vlak končí. Když už mluvíme o vagóncích, myslím, že tobě by také nějaký slušel, co říkáš?"

  Borůvčin pán jej obhlížel ze všech stran, vlezl dovnitř a spráskl ruce. "To jsem tomu dal", zabědoval a chytl se za hlavu. Uvnitř to vypadalo – no hrůza pomyslet. Nevzhledné zašlé stěny i podlaha, všude špína a smetí. Ani zvenku vagón moc krásy nepobral. Byl celý popraskaný, zelená barva se loupala, skrz okna téměř nebylo vidět a na střechu by se ani neodvážil vylézt. 

 "Co teď?", otočil se bezradně na Borůvku, "je zašlý až běda. Těžko s ním něco udělám. Asi ho pošlu zase zpět."

   Poštovní vůz se pyšnil, že jen on smí převážet ty nejcennější dokumenty a balíčky, které na světě existuji. "I ti nejdůležitější páni mě potřebují. Vědí, že vše dopravím rychle a včas. Co by si beze mne počali? Jsem zkrátka ten nejlepší vagón!"

  Vozy brebentily a překřikovaly se, jen starý služební vagón mlčel. Mlčel, poslouchal a vzpomínal na staré časy.

  Lokomotiva dojela k vagónkům a s vrzáním a syčením zastavila. Pronikavým pohledem se rozhlédla kolem a skřípavým hlasem promluvila: "Mám důležité poslání. Který z vás mi pomůže, splnit jej?"

  Za depem začala mašinka nabírat takovou rychlost, že jí vagónek jen taktak stačil. Nebe se zatáhlo a nastala sněhové vánice. Sníh bodal do očí, mráz štípal do tváří, vítr ohýbal stromy a narážel do vagónu - div že jej nepřevrátil.

  Jeli zasněženými lesy i černými tunely, po mostech i údolím. Srnky překvapeně zvedaly hlavy, zajíci se zastavovali uprostřed skoku, veverky hopsaly na nejvyšší větve, aby měly lepší výhled. Takou krásu jaktěživ neviděly. Vánoční vlak dorazil k městu a zastavil na nádraží, nedaleko vyzdobeného náměstí, plného lidí. 

   Druhý den odvezla Šlechtična služební vůz zpět. Mezi zaměstnanci depa nastalo hotové pozdvižení. Všichni vagónek obdivovali, vychvalovali, modré z nebe by mu snesli. A ostatní vozy? Ty se styděly. Poznaly, že se nemají posmívat a soudit někoho jen podle toho, jak vypadá. Nu, myslím, že si z toho vzaly ponaučení.

   Každá z těch historických věcí znala nějaký ten příběh. Borůvka byla spokojená. Měla teď pohádek - no, zkrátka plný vagón 😉 

   Bylo krásné ráno. Sluníčko zašimralo spící Borůvku na nosíku. Jednou, podruhé, potřetí, až kýchla a otevřela oči. První, co spatřila, byla černohnědá psí slečna, která hlídala celé muzeum. Mašinčino kýchnutí ji vytrhlo ze spánku.  

   Zdálky bylo slyšet klapání a odfukování, zpoza keřů se vynořila Bardotka a se zasyčením zastavila na nedaleké zastávce.   Dveře mašinky se otevřely a na perón vystoupilo několik cestujících. Mezi nimi i pán v železničářské uniformě, s červenou čepicí na hlavě. Protáhl se, zasalutoval odjíždějící Bardotce a svižným krokem vyrazil směrem k silnici. 

   "Kampak má asi namířeno?", pomyslela si Borůvka. Jaké bylo její překvapení, když neznámý cestující zastavil přímo u jejich vrátek, poškrábal si ukazováčkem hustý knír pod nosem, posunul červenou čepici více do čela a zazvonil na zvonek. 

   Málem bych zapomněl děti. Víte vy, kdo je to přednosta? To je takový důležitý pán na dráze, kterého musí všichni poslouchat. Výpravčí, výhybkáři, signalisté, závoráři – no zkrátka takový vládce celého nádražního království. 

  Ten jasný zvuk se nesl po okolí, až se psí slečna, která se již opět uvelebila před Borůvkou, rozštěkala a rozběhla se k Číňanovi.

  Až se jednou u strážních domků objevil právě Číňan. Jeho údery kladívkem do zvonkové čepice bylo dobře slyšet a brzy se strážníci mezi sebou začali dorozumívat počtem úderů zvonku. 

 V jednom strážním domku bydlel starý pan Labuda. Měl rád mašinky a vždy, když nějaká projížděla kolem, běžel ji pozdravit. U domku měl svojí zahrádku s růžemi, vedle domku králíkárnu s ušatými králíky a na dvorku psa Punťu.
  Punťa byl chytrý pejsek. Věděl, jak to na železnici chodí a nikdy neběhal po kolejích. Kdepak, koleje byly jen pro jeho kamarádky mašinky. Však ony mu také nejezdily po dvorku. Když se u jejich domku objevil Číňan, Punťa ho nejprve zvědavě očichal a přemýšlel, k čemu ta vysoká kovová věc asi slouží. Na boudu to nevypadá, dvířka měl ten Číňan moc vysoko.
 "Možná, že je to patník", pomyslel si pejsek a rozhodl se ho vyzkoušet. Zvedl nožičku, že si tu divnou věc označí, když vtom Číňan zaburácel mohutným úderem zvonku: "BIM!" To se ale Punťa polekal. Ta kovová věc se mu vůbec nelíbila. Zavrčel a pak se na Číňana zlostně rozštěkal.
 Punťův pán se zasmál: "Nerozčiluj se Punťo. To je náš nový pomocník. Však se spolu brzy skamarádíte."
 Pejskovi se ale Číňan nelíbil. "Takový protivný stroj", pomyslel si. "Nebudu s ním kamarádit! Ne a ne! Vrrrr, haf!" 

  Číňanovi se zase nelíbil Punťa. Ten rošťák mu vždycky štěkal, do jeho zvonění. Kolikrát zacinkal Číňan, tolikrát zaštěkal Punťa.

   Vylekaný Punťa vyskočil ze své boudy. "Co to bylo za ránu?", rozhlížel se kolem sebe. Proběhl celý dvorek a vyběhl až ke kolejím.

  Číňan se probudil a podíval na pejska. "Co mě budíš, rošťáku? Jedeš pryč?!" Ale Punťa spustil znovu: "haf-haf-haf, haf-haf." 

   Zvonění probudilo i starého Labudu. "Co se to děje?!", vylekal se a honem vyběhl z domku. Hned si všiml stromu ležícího na kolejích a zdálky již přibíhal soused strážník.  Pustili se spolu do odklízení dubu.

   Přednosta dovyprávěl. Psí slečna ležela u jeho nohou a pozorně poslouchala. Příběh o Punťovi se jí líbil.  

   Borůvčin pán Daniel provedl přednostu po celém muzeu. Od té doby, co se Borůvka ocitla U Kolejí, se toho hodně změnilo. Na zahradě vyrostla nová návěstidla a nádražní čekárna se zaplnila dalšími lampami a cedulemi. 

  Přednosta si vzdychl, poškrábal se na nose a usedl na starou židli u okýnka. 

   Přednosta se usmál a dlaní si přetřel ústa. Pivo by si dal. 

  "Ale no tak, Borůvko", huboval jí její pán – také jen naoko, "pan přednosta sem přece nepřijel proto, aby ti vyprávěl pohádky." Sám se však těšil, že si třeba nějaký další zajímavý příběh vyslechne. Vždyť přednosta uměl vyprávět - skoro jako pohádkový dědeček.

   

   Zamračená jezdila po kolejích a nic jí nebavilo. Záviděla zajícům, kteří si hráli v okolních lesích na honěnou. Ve skupince hopsali rozpustile kolem kolejí, pošťuchovali se a mašince se zdálo, že se jí snad i vysmívají. 

   Zastavila se a upřeně se na kolej zadívala. 

   "Jééé, Zababov já znám z Večerníčků!", vypískla Borůvka a přerušila tak Přednostovo vyprávění. 

   

    Zababa se zatvářil o něco přívětivěji: "Jen neplač, nemusíš se mě bát. Raději mi pověz, co tě trápí. Proč se tak mračíš?"

    "Vidíš?", řekl Zababa, "teď je z tebe modelová mašinka. Takové mají děti nejraději. A teď se dobře drž!" zvolal a roztočil se dokola. Zvedl se vítr. Bardotka pevně zavřela oči.

    Bardotka zjistila, že se usmívá. A usmívala se čím dál víc. Zababa i mašinky z depa měly pravdu. Kdo se usmívá, je hned hezčí. 

  Přednosta se odmlčel.

    S přednostovými pohádkami den U Kolejí příjemně ubíhal. Nicméně – každá pohádka jednou skončí. 

   Kolem muzea prosvištěla lokomotiva Bardotka, zahoukala na pozdrav a se zasyčením zastavila na zastávce. Přednosta nic. Ani se nepohnul.

   Je to už moc dávno, kdy po tratích jezdily parní lokomotivy. Každá z nich měla svého strojvedoucího, který ji řídil a také vlakvedoucího.  

  Co se ale nestalo. 

  Povelka osaměla. Nešťastně se rozhlížela po budově. Na kolejích stála řada lokomotiv, jedna mašinka vedle druhé. Nechtělo se jí se s nimi rozloučit. Kdyby si alespoň vzpomněla, jak se houká, to by jí zachránilo. 

  Trubka se zamyslela. Jak to jen bylo? 

   Přednosta po očku sledoval své posluchače. Dívali se na trubku v jeho ruce a ani nedutali. 

   Borůvka vyprskla a její pán odvrátil hlavu a snažil se ztlumit smích při pohledu na přednostův urputný výraz. 

   "Ano, už si vzpomínám!", vykřikla šťastně trumpetka, "To je ten správný zvuk!"

   Přednosta skončil své vyprávění. "Raději vrátím trubku zpátky na místo", řekla a opatrně se i s povelkou vracel do vagónu.